Přímé stezky pro dítky Boží

Alexander Marshall - František Jan Křesina

Praha, kolem 1927

Obsah
 O. Předmluva
 1. Úvod - Některé pravdy Písma
 2. Nový rod - Jeho potřeba
 3. Jistota spasení - Lidské domněnky a Boží prohlášení
 4. Zákon a milost - Kdo není pod zákonem?
 5. Dvě přirozenosti - Rozdíly v nich - Svědectví
 6. Soud nad věřícími - Den poslední - Soudná stolice
 7. Věčné bezpečí věřících - Nepohnutelný základ - Koruny
 8. Dílo Ducha Svatého - Jeho působnost ze Staré a Nové smlouvy
 9. Vdechnutí Písem - Lidské útoky - Kristus a Písmo
 10. Oddělení se od světa - Ve světě, nikoli se světem - Svědectví
 11. Ku které církvi se připojiti - O konfirmaci - Rozmluva
 12. Jsou denominace biblické? - Jedna rodina - Hradby
 13. Základ shromáždění dítek Božích - Kdo je středem? Zvláštní přítomnost
 14. Rozeznávací jména - Dříve a nyní - V nebi
 15. Způsob křesťanského křtu - Co znamená baptizo 
 16. Kdo může a má býti křtěn - Obřízka a křest
 17. Výroky učenců o křtu - Pavel v Korintě
 18. Večeře Páně - Kdy bývala slavena a kým?
 19. Neuskutečnitelné zásady  - Nadpřirozená moc
 20. Duchovenstvo a světský stav - Proč zaveden - Ctihodný 
 21. Vy neuznáváte služebníky církve?  - Kdo jest kazatelem
 22. Zvolení a najatí služebníci - Slovo úřad v naší Bibli
 23. Ordinace - Apoštolé a jimi zplnomocnění bratři - Jejich zakládající moc
 24. Vy jste ale také sektou - Kacířstvo a roztržky hříchem
 25. Naše postavení (stanovisko) a stav - Dvojí způsob sektářství - Svědectví
 26. Obyčejné námitky - Náprava věcí - Úzká stezka
 27. Jednání dle pravdy - Nezměnitelné zásady - Pán přijde

 

Křesťanské veřejnosti předkládáme elektronickou verzi textu Alexandera Marshalla přeloženého a doplněného Františkem Janem Křesinou, vysvětlujícího postoje křesťanů, kteří lidmi bývají zváni křesťané evangelijní (evangelikální). Brožura uvádí jednotlivé texty Božího Slova daných předmětů a staví je do kontrastu se vším, co se vyvinulo v pozdějších stoletích, aby čtenář sám poznal rozpor mezi tím, co tvoří Boží zjevení a co vzniklo z člověka. 

Text je původní. Věříme však, že archaizmy vadit nebudou. Odkazy v kraličtině se otevírají v samostatném okně. Pocházejí ze stránky Bohumila Michala. Pro případ poruchy je možno používat záložní odkazy označené .

Za připomínky děkujeme bratru Luboši Pavlu Křesinovi.

Čtenáře prosíme, aby nám případně zjištěné technické chyby (např. v odkazech) sdělili. 

                                                 evangel@seznam.cz 

 

 


Předmluva

Knížečku  tuto připisujeme dítkám Božím jazyka českoslovanského, a prosíme, aby ji s takovou láskou přijaly, s jakou se jim předkládá. Ona není a nemá býti výzvou k nějakému nemístnému boji, ale prosbou k společnému, upřímnému následováni přikladu Berienských : tak-li by ty věci byly (Skut. 17. 11 ), a vážným upozorněním na různé pravdy Písma, které mnohdy bývají přehlíženy aneb mylné vykládány a chápány. 

Věříme, že Bůh dal dítkám svým různá přikázání, ať již skrze Pána nebo apoštoly, a že mu není lhostejno, jestliže se jim dítky Jeho podrobují a je milují neb zavrhují a ustanovují si nová, odporující těm, která On vydal. A poněvadž mu to není lhostejno, proto vždy toužil a touží přivésti dítky své k přemýšlení o své zjevené vůli v Slově, aby, poznajíce ji, se dobrovolně rozhodly ji činiti. Jakým způsobem, ó milé dítko Boží, očistíš stezku svou ode všech oněch Božímu Slovu protichůdných lidských ustanovení ? Jistě že jenom takovým, aby ses chovalo podle Slova Jeho (Žalm 119, 9 ). A proto: Přivazuj je k srdci svému ustavičně a k hrdlu svému je připínej. Kamžkoli půjdeš, ono tě zprovodí, když spáti budeš, bude tě ostříhati, a když procítíš, bude s tebou rozmlouvati, nebo: 

Přikázáni jest svíce a naučení světlo, a cesta života jsou domlouvání vyučující. (Přísloví 6. 21-23 )

Zpět k obsahu


 

Úvod Některé pravdy písma

V různých zemích a krajinách nalézáme větší i menší kroužky věřících lidí - křesťanů - scházejících se ke společnému vzývání Páně, rozjímání Slova a zvěstování evangelia. Tyto sborečky se nepřipojily k žádnému stávajícímu církevnímu svazu a samy také nezaložily nějaký nový; následkem toho jsou zodpovědny za své jednání toliko Pánu Ježíši Kristu, nikoli nějakým arcibiskupům, církevním výborům aneb konferencím. Věříce ve svrchovanost a postačitelnost Písma pro všecky případy správy a řízení života, jak jednotlivců, tak celého sboru, zamítají veškeré spojení s lidskými naukami církevními neb vyznáními, nemají žádné vlastní církevní zřízení, ani vlastních věroučných knih - jim úplně postačuje Slovo Boží. Stojíce na základním, všem křesťanům společném učení, vyznávají následující pravdy: - Církev Boží jest jedno tělo (Efez. 4, 4 ). -- Všichni věřící neboli znovuzrození lidé jsou jejími údy (I. Kor. 12, 13 ). - Sektářství jest hříchem, činíc roztržky a rozkol v těle Kristově (I. Kor. 1, 10 ). - Kristus jest středem a střediskem shromáždění a Pánem všech; věřící nemají se scházeti ve jménu a na základě nějaké nauky neb pravdy, byť i sebe vzácnější, ani shromaždovati se ve jménu člověka, strany a toho neb onoho církevního svazu (Mat. 18, 19. 20 ). - Má býti poskytována svoboda a příležitost k užívání duchovních darů, Hlavou církve, Pánem Ježíšem Kristem, jednomu každému podle milosti Jeho udělených (I. Kor. 14, 31 ). - Nadějí křesťanů jest příchod Páně, aby vzal svůj lid k sobě samému (Tit. 2, 13 ). Ač nám Slovo Boží, jehož máme býti ve všem poslušni, na tyto pravdy jasně poukazuje, musíme s lítostí pozorovali, že mnozí bratři a sestry v Kristu, pravdy tyto znajíce, jim poddáni býti nechtějí, jsouce přílišně svázáni systémy a organisacemi lidskými. 

Zpět k obsahu


Nový rod Jeho potřeba

Učený židovský zákonník Nikodém byl překvapen Kristovým prohlášením: Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího (Jan 3, 3 ). Ačkoli byl v zákoně pečlivě vychován, zbožným i mravně zachovalým, přece musil mu Pán Ježíš na jeho otázku své prohlášení zdůrazniti slovy: Nediviž se, že jsem řekl tobě: Musíte se znovu zroditi (v. 7 ). Co jest příčinou této potřeby? Mnozí pohlížejí na slova tato jako na libovolné rozhodnutí se strany Boží, jež má zdržeti opravdově hledající duše v jejich upřímné touze po spasení. Tomu však není tak. Zde jest mravní, nutná potřeba znovuzrození. Což se narodilo z těla, tělo jest (v. 6 ) a nemůže nikdy něčím jiným býti. Pěstuj a zušlechťuj je třeba i nábožensky, ano přece zůstane vždy jen tělem . Jestliže by někdo byl vzat do nebe, nejsa z Boha narozen (l. Jan. 5, 1 ), ten cítil by se tam bídným a nešťastným. Opatrnost, vlastně smýšlení těla, jest nepřítelkyně Bohu; nebo zákonu Božímu není poddána, aniž hned může býti. Protož ti, kteříž jsou v těle, Bohu se líbiti nemohou (Řím. 8, 7.8 ).

Všichni lidé bez výjimky jsou z přirození synové hněvu (Efez. 2, 3 ). Mnozí se domnívají, že se již narodili jako křesťané, ale mylně, neboť všichni přicházíme na svět jako hříšníci. Skrze neposlušenství jednoho člověka učiněno jest mnoho hříšných (Řím 5, 19 ). Pádem Adamovým stali se mnozí - všichni my - hříšníky. Tažme se v některé třídě nedělní školy: Kdo jest hříšníkem? a obdržíme pravděpodobně odpověď: Ten, kdo hřeší. Avšak tato odpověď není dosti hluboká a dostačitelná. Lidé stali se hříšníky na základě toho, čím jsou, a nikoli na účet toho, co činí. Lidé hřeší, poněvadž jsou hříšníky. Žádný člověk není vinen Adamovým přestoupením, avšak všichni trpíme následky pádu jeho. Jabloň zůstává jabloní v lednu právě tak, jako v září, když jest obtížena zlatordícím ovocem, a poněvadž je to jabloň, nese zase jen jablka. Tak i člověk. Přichází na svět jako hříšník a dospívaje, hřeší: A proto jest nového rodu zapotřebí, má-li se kdo státi dítkem Božím.

Vizme, že o tom dále praví Písma: Znovu zrozeni jsouce ne z porušitelného semene, ale z neporušitelného, skrze živé Slovo Boží (I. Petr 1, 23 ). Duch Svatý jest původcem nového rodu. On působí, aby lidé byli znovuzrozeni skrze Slovo Pravdy, t. j. skrze evangelium. Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc syny Božími býti, těm, kteříž věří ve jméno jeho, kteříž ne ze krví, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha zplozeni jsou (Jan 1, 12. 13 ). Přijmutím Krista bývá člověk znovuzrozen neb z Boha narozen a přijmouti Jej, znamená: uvěřiti v Něho. Každý, kdo věří, že Ježíš jest Kristus, z Boha se narodil (I. Jan 5, 1 ). Kdo z neobrácených čtenářů Slova Božího uvěří v Syna Božího, jenž jej miloval a dal sebe samého za život jeho, ten jest od té chvíle, kdy uvěřil, znovu zrozen (Jan 3, 3 ), spasen (Řím. 10, 9 ), je mu odpuštěno (Skutk. 10, 43 ), dosáhl života věčného (Jan 6, 47 ), pokoje s Bohem (Řím. 5, 1 ) a ospravedlnění ode všech hříchů (Skutk. 13, 38. 39 ).

Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v Něho, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3, 16 ). 

Zpět k obsahu


Jistota spasení Lidské domněnky a Boží prohlášení

Mnozí považují to za smělou domýšlivost, jestliže kdo praví: Já vím, že jsem spasen. Vše, co prý můžeme s jistotou tvrditi, je to, že máme doufati v to nejlepší a čekati až do soudného dne, kdy zvíme, kam přijdeme, zda do nebe či do pekla. Avšak takové učení není nikterak v souhlasu se Slovem Božím. Křesťané apoštolských dnů neměli žádných pochybností o svém spasení od zahynutí věčného. Důkaz pro toto tvrzení najdeme v Písmě: Víme zajisté, že byl-li by tohoto našeho zemského přebývání stánek zbořen, stavení od Boha máme, příbytek ne rukou udělaný, věčný v nebesích (II. Kor. 5, 1 ). Protož doufanlivé mysli vždycky jsouce a vědouce... (v. 6 ). V Němž máme vykoupení skrze krev Jeho, totiž odpuštění hříchů (Efez. 1, 7 ). Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem (Řím. 5, 1 ). My víme, že jsme přeneseni ze smrti do života (I. Jan. 3, 14 ). Píši vám, synáčkové, že jsou vám odpuštěni hříchové pro jméno Jeho (I. Jan. 2, 12 ). Co tudíž jest větší domýšlivostí: Věřiti či pochybovati o Jeho slovu, když On sám praví, že věřícím v Krista jest odpuštěno? Písmo prohlašuje zřetelně: Odpuštění hříchů vezme skrze jméno Jeho každý, kdožkoli by uvěřil v Něho (Skutk. 10, 43 ). Já věřím, že Kristus vylil za mne svou krev, umřev za mne podle Písem, a že moje hříchy jsou odpuštěny. Jsem tudíž snad smělým a domýšlivým, jestliže svého Boha béřu za slovo a věřím, že jest mi odpuštěno? Ve Skutcích ap. 13, 38. 39 jest jasně prohlášeno, že každý, kdož věří, bývá ospravedlněn. Já věřím v Krista a Slovo Boží praví, že jsem ospravedlněn ode všech hříchů. Měl bych snad pochybovati o svém ospravedlnění, když Bůh sám tak praví? Věř v Pána Ježíše a budeš spasen (Skut. 16, 31 ). Věřím-li v Toho, jenž zemřel na Golgatě za všecky hříchy moje, tak jsem dle Slova Božího spasen. Zda nemohu nyní potvrditi to, že Bůh pravdomluvný jest a děkovati Mu za obdržené spasení? Či měl bych se Mu zpronevěřiti a ujišťovati, že žádný nemůže ničeho věděti o svém spasení až o velikém, soudném dni? Kdo věří v Syna Božího, máť svědectví sám v sobě. Kdo nevěří Bohu, lhářem jej učinil; nebo, neuvěřil tomu svědectví, kteréž vy svědčil Bůh o Synu svém. A totoť jest svědectví to, že život věčný dal nám Bůh, a ten život v Synu Jeho jest. Kdožť má Syna, máť život; kdož nemá Syna Božího, života nemá (I. Jan. 5, 10-13 ). Písmo praví, že kdo věří v Krista, má život věčný (Jan 3, 16 ; 6, 47 ). Já věřím v Něho, a tudíž mám život věčný. Kdybych nevěřil, že jej již nyní mám, činil bych Boha lhářem, ale já se nechci dopustiti tak ohavného hříchu.

Pán Ježíš řekl: Amen, amen pravím vám: že kdo slovo mé slyší a věří tomu, kterýž mne poslal, máť život věčný a na soud nepřijde, ale přešel jest ze smrti do života (Jan 5, 24 ).

  Tak Bůh ten svět miloval, že nám Syna svého dal, spaseni by všichni byli kdo by v Něho uvěřili.  

Zpět k obsahu


Zákon a milost Kdo není pod zákonem?

Všichni, kdož jsou pod zákonem, přestoupili jej; jestliže však poslušné naplnění zákona jest nutnou podmínkou k dosažení věčného života, kdož tedy může spasen býti? Protož ze skutků zákona nebude ospravedlněn žádný před obličejem Jeho (Řím. 3, 20 ). Slovo Boží ujišťuje nás, že Kdož věří v Syna, má život věčný (Jan 3, 36 ; 5, 24 ). Písmo nikde nepraví, že ti, kdo chtějí zachovávati mravního zákona, jsou dědici života věčného. Život věčný jest dar, milost a nemůže tudíž býti získán zachováváním zákona (Řím. 6, 23 ). Nebo jestližeť jest ze zákona spravedlnost, tedy Kristus nadarmo umřel (Gal. 2, 21 ). Jestliže slovem zákon jest míněn výraz a vyjádření vůle Stvořitelovy, pak by jej Bůh jistě byl dal k plnění ve všech dobách. Tomu ale tak nebylo, neboť vůle Boží byla zjevena v různých dobách různými přikázáními. Zjevení vůle Boží Adamovi bylo rozdílné od té, jež zjevena byla Noemovi, a vyjádření Boží vůle Abrahamovi různí se zase od té, jež byla zjevena Izraelovi. V případě Adamově stačila jednoduchá zápověd'. Nikoli nejez (1. Mojž. 2, 17 ) mělo býti pravidlem jeho života. To bylo jeho zákonem . On však toto přikázání přestoupil a tím padl.

Zákon obdržel toliko národ Izraelský. Bůh jej, jakož i své soudy nikdy nenechal zvěstovati jiným národům (Žalm 147, 19. 20 ). Židé měli, zachovávajíce zákon, živi býti v něm. Ale shledalo se, že to, co mělo býti k životu, bylo k smrti - pro porušenost lidskou (Řím. 7, 10 ). Ze zákona nemůže tedy býti ospravedlněn žádný člověk; ale co nemožné bylo člověku, to učinil Bůh, neboť nyní - bez zákona - spravedlnost Boží zjevena jest, osvědčená zákonem i proroky. Spravedlnost totiž Boží, skrze víru v Ježíše Krista, ke všem a na všecky věřící (Řím. 3, 20-22 ). Nebo zákon skrze Mojžíše dán jest, milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se (Ev. Jana, 1, 17 ). Věřící lidé v Pána Ježíše z vyvoleného národa Izraelského, jimž zákon byl pěstounem ke Kristu, byli vykoupeni Synem Božím ze zákona, aby právo synů přijali. 

Věřící lidé z ostatních národů (i těch křesťanských ), kteří nikdy, aspoň v plánu Božím, nebyli pod tímto pěstounem, stali se přímo skrze víru syny Božími. Ale ani jedni, ani druzí nejsou více pod pěstounem (Gal. 3, 25 ) a nenáleží více onomu muži (zákonu), který je zatratil, když byli mrtví ve vinách a hříších, nýbrž tomu muži (Kristu), skrze Něhož a pro Něhož byli obživeni, vzkříšeni (Řím 7, 4 ; Efez. 2, 5. 6 ). Věřící člověk, jenž začíná světit sobotu, přestává jísti vepřové maso v domnění, že se tím více Bohu zalíbí, a stále se strachuje, aby neodvedl více nebo méně než desátky, odvrací se od muže Krista, v Němž je život, a obrací se k muži zákonu, jenž zatracuje (Gal. 5, 4 ).

Žádná z mravních zásad, vštípená zákonem, nebude věřícím zneuznávána. On se nechá vésti Duchem Svatým, a v té svobodě, do které povolán je, nebude povolovati tělu. Jaká to milost pro duši, která samým: Musíš a nesmíš byla bez pokoje a radosti, když pozná, že: spravedlivému není uložen zákon, ale nepravým a nepoddaným. . . a všem těm, kteříž odporují zdravému učení podle slavného evangelium blahoslaveného Boha (I. Tim. 1, 9-11 ), aby odsouzeni byli.

Zpět k obsahu


Dvě přirozenosti Rozdíly v nich - svědectví

Připouštíme otevřeně, že takové výrazy jako stará přirozenost a nová přirozenost se v Písmě nevyskytují, právě tak jako slova zastoupení neb trojice . Nicméně nauka o všem tom je v bibli plně obsažena. Písmo pohlíží na věřícího z dvojího hlediska - jako na dítko Adama a jako na dítko Boží. Přirozenost, kterou zdědil po Adamovi, jest nevyléčitelně zlá. Což se narodilo z těla, tělo jest, a což se narodilo z Ducha, duch jest (Jan 3, 6 ). Tyto dvě přirozenosti nemají nic společného. Ony se podstatně různí a jsou v ustavičném odporu jedna proti druhé. Opatrnost (vlastně: smýšlení) těla jest nepřítelkyně Bohu; nebo zákonu Božímu není poddána, aniž hned může býti (Řím. 8, 7 ). Nebo tělo žádá proti Duchu a Duch proti tělu. Ty pak věci jsou sobě vespolek odporné (Gal. 5, 17 ). Někdy nám bývá kladena otázka: Co je spaseno a posvěceno ? Stará přirozenost to není, neboť, jak se praví, ona je nenapravitelnou; a nová to také není, poněvadž nebyla nikdy ztracena a poskvrněna; ona jest dokonalá a bezhříšná. V odpovědi na tuto otázku musíme poznamenati, že to není přirozenost, jež jest spasena a posvěcena. To jest člověk sám. Přirozenost a osoba jsou patrně zcela různé pojmy. Člověk, jenž byl mrtev ve vinách a hříších, jest nyní táž osoba, jsa křesťanem. To jest člověk, jenž jedná, nikoli jeho přirozenost ; on jest za činy své zodpovědným, a ne jeho přirozenost; to jest člověk, jenž hřeší, jsa hříšníkem, a člověk to jest, jenž bývá ospravedlněn a posvěcen.

Dr. Ryle, biskup liverpoolský, dobře známý pisatel traktátů, mluvě o znovuzrození, praví: Jest to nové stvoření. Je to povolání do existence nového stvoření s novou přirozeností, novým způsobem života, novými žádostmi, novým vkusem, novými chutěmi, novými úsudky, novým míněním, novou nadějí a novou bázní. Všechno to a nic méně než toto jest zahrnuto v tom Jeho prohlášení, že nového rodu potřebujeme. Dr. Baldwin, biskup huronský, poznamenává: Staré srdce nemůže býti předěláno neb změněno. Ono bude pokračovati ve své úplné, nepřátelské zkaženosti ku konci, právě tak jako na počátku. - Dr. James H. Brooks ze St. Louisu píše takto: Čiňme co chceme s naší přirozeností, kterou jsme narozením svým po Adamovi obdrželi: Zušlechťujme ji, reformujme ji, pěstujme ji, zjemňujme ji, pokřtěme ji a konfirmujme ji, připojme ji ku kterékoli církvi, ona zůstane vždy toutéž nepřítelkyní vůči Bohu.  

Zpět k obsahu


Soud nad věřícími Den poslední - Soudná stolice

Jest povšechně rozšířeným a ustáleným názorem, že v den poslední bude se díti ono všeobecné vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých, a že potom teprve bude zjeveno, čím lidé byli, ne pouze to, co činili, tedy zdali byli dítkami Božími neb dítkami hněvu. Písmo však takovéhoto učení nezná a je odsuzuje. Pán pravil: Kdož Slovo mé slyší a věří Tomu, kterýž mne poslal, máť život věčný, a na soud nepřijde, ale přešelť jest ze smrti do života (Jan. 5, 24 ). Věřící tudíž nepřijde na soud, kde by se mělo jednati o jeho spasení neb zatracení, ale musí se ukázati před soudnou stolicí Kristovou, kde bude zjeven jeho život, který žil po svém obrácení. Když Pán Ježíš přijde v oblacích pro své vyvolené, tedy ti, kteří v Kristu zesnuli, spolu s ostatními věřícími na zemi pozůstavenými, zachváceni budou Jemu vstříc do oblaků (I. Tess. 4, 14-18 ). To jest ta první fáse vzkříšení spravedlivých neboli prvního vzkříšení (Luk. 14, 14 ; Zjev. 20, 5 ), na němž ti, kteří bez Krista zemřeli, tedy neobrácení lidé, nebudou míti podílu. Teprve po tomto vtržení ku Pánu bude zvláštní soud nad věřícími před zvláštním tribunálem čili soudnou stolicí. Na tomto soudě se nebude jednati, jak již výše vzpomenuto, o spasení neb zatracení věřících (poněvadž oni všickni mají život věčný a jsou již u Pána), ale o jejich odměnu neb škodu, jež dopadne podle toho, jak pracovali pro Pána a jak obcovali a žili po svém obrácení. Všickni my zajisté ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jeden každý to, což skrze tělo působil, podle toho, jakž práce čí byla, buď v dobrém neb ve zlém (II. Kor. 5, 10 ; viz též Řím 14, 10-12 ). Tehdáž ti věrní služebníci Kristovi budou odměněni. Jednohoť každého dílo zjeveno bude. Den zajisté to okáže; nebo v ohni zjeví se, a jednoho každého dílo, jaké by bylo, oheň zprubuje. Zůstaneliť čí dílo, kteréž na něm stavěl, vezme odplatu. Pakliť čí dílo shoří, vezme škodu, ale sám spasen bude; avšak tak, jako skrze oheň (I. Kor. 3, 13-15 ). Ti věřící, kteří stavěli na základě, jenž jest Ježíš Kristus, to, co se míní v Písmě dřevem, senem a strništěm, utrpí škodu, sami však spaseni budou, ale tak, jako skrze oheň. Jejich služba nesnesla zkoušek a oni budou věčně poškozeni, ačkoli sami nezahynou. Ti, kteří věrně konali své denní zaměstnání, usilujíce se líbiti Bohu a oddělivše se od cest světa, bez ohledů na následky, obdrží odměnu. Jejich služba znázorněná zlatem, stříbrem a drahým kamením obstála v ohni.

Zpět k obsahu


Věčné bezpečí věřících Nepohnutelný základ. - Koruny

Základem spasení jest Kristovo dílo pro nás, ono dílo, o němž Pán Ježíš, umíraje, pravil: Dokonáno jest . Jestli toto dílo přestane míti někdy platnosti, tak přestane míti platnosti i spasení naše; ale díky Bohu, to se nikdy nestane. O toto spasení, jež s Kristem stojí (anebo kdyby možné bylo, což ovšem není, i s Kristem padá), věřícího člověka nikdo a nic nemůže připraviti. Může se ovšem státi ( a žel Bohu, že stává), že věřící, následkem neposlušnosti neb pádu, ztrácí onen pokoj, jenž převyšuje všeliký rozum lidský, ale to ještě neznamená, že ztrácí spasení. Když zhřešil, nežádá zajisté býti znovuzrozen podruhé, neboť i na dále zůstává dítkem Božím, náleže k rodině, jímž údem se stal skrze víru (Jan 1, 12.13 ; Gal 3.26 ) ; a tato příbuznost nemůže býti zrušena. Jeho povinností, ale i nejvyšší potřebou v takovém případě, jest vyznati hřích svůj Otci, a On zaslíbil odpustiti mu (I.Jan 1, 9 ). Kdo přináleží k ovcím Kristovým, ten nemůže zůstati v hříchu. Pán pravil: Ovce mé hlas můj slyší, a já je znám, a následujíť mne. A jáť život věčný dávám jim a nezahynouť na věky (Jan 10, 28 ). Život věčný jest darován v tom okamžiku, v němž Kristus přijímá hříšníka a nikoli až na konci cesty života, neb při vzkříšení (Jan 3, 16 ; 6, 47 ). život věčný jest dar - milost Boží (Řím. 6, 23 ), ale koruna života jest cena neb odměna, jíž poctěn bude věřící za svoji věrnost. Ačkoli každé dítko Boží má život věčný, nebudou všichni míti koruny života. Svatí ve Smyrně byli napomenuti, aby byli věrnými až do smrti (i kdyby svoji věrnost smrtí měli zpečetiti), aby obdrželi korunu života (Zjev. 2, 10 ).  V Písmě je řeč o několika rozdílných korunách, jež budou Pánem Ježíšem věřícím přiznány (ne všem; komu, to rozsoudí sám Pán), totiž neporušitelná koruna (I. Kor. 9, 25 ), koruna spravedlnosti (II.Tim. 4, 8 ), koruna života (Jak. 1, 12 ; Zjev. 2, 10 ) a koruna slávy (I. Petr 5, 4 ). Slova Páně pronesená křesťanům ve Filadelfii jsou stejně vhodna i pro věřící dnes: Drž se toho, co máš, aby žádný nevzal koruny tvé (Zjev. 3, 11 ). 

Zpět k obsahu


Dílo Ducha Svatého Jeho působnost za Staré a Nové smlouvy

Uvědomujíce si, že člověk ve svém přirozeném stavu jest úplně zkažen a neschopen učiniti něco ke svému spasení, a že dílo Ducha Svatého jest usvědčovati z hříchu a vésti ke Kristu, musíme připomenouti, že duše jsou spaseny ne na základě díla konaného v nich Duchem Svatým, ale na základě díla vykonaného pro ně Pánem Ježíšem na Golgatě. Ojedinělí svatí Boží lidé všech věků měli Ducha Svatého, ale o letnicích byl dán zvláštním způsobem. Význačná (charakteristická) známka této doby milosti je ta, že Duch Svatý trvale přebývá ve všech věřících, jichž těla jsou Jeho chrámem a On jejich Utěšitelem a Svědkem jejich spasení a ospravedlnění v Kristu Ježíši. Jinak tomu ale bylo se svatými v období starozákonním. Oni přijali Ducha Svatého, aby Jím byli vystrojeni ku zvláštním úkolům (my proto: že jsme synové Gal. 4, 6 ). Tak Mojžíš byl jím vystrojen k vedení a rozsuzování lidu Izraelského; oněm sedmdesáti mužům bylo dáno z Ducha, kterýž byl na Mojžíšovi (IV. Mojž. 11, 17 ) k témuž účelu. Bezeleel byl naplněn Duchem Božím, aby vtipně smysliti uměl, jak by se co dělati mělo (II. Mojž. 35, 31-32 ). Na Davidovi odpočinul Duch Hospodinův, vystrojiv ho udatností (I. Sam. 16, 13 ); rovněž tak soudcové byli posilněni, nadšeni a ponoukáni Duchem Hospodinovým (Soudců 3, 10 ; 6, 34 ; 11, 29 ; 14, 19 ; 13, 25 ; viz též: ll. Paralip. 15, 1 ; 20, 14 ). Věřící však tohoto novozákonního období přijali Ducha synovství, ve kterém volají Abba Otče . Duch Svatý osvědčuje duchu jejich (neb s duchem jejich), že jsou synové Boží. On je svědkem jejich synovství. Duch Svatý věřící vodí (Řím. 8, 14 ), připomíná a poukazuje jim na slova a přikázání Páně, nyní ovšem již zapsaná v Písmích (Jan 14, 26 ; I. Kor. 14, 37 ), zjevuje jim bohatství Slova Božího a hlubokosti Jeho svatých soudů, věcí a předsevzetí (I. Kor. 2, 10-14 ), uvědomuje je o lásce Boží, která se v dání Krista vyvrcholila (Řím. 5, 5-8 ), řídí jejich modlitby (Juda 20 ; Řím 8, 26 ), utváří neb proměňuje je v obraz Páně (II. Kor. 3, 18 ) a to ustavičně. Věřící je Duchem Svatým pomazán - vystrojen pro službu; znamenán - že Bohu náleží; a obdržel Jej jako závdavek - jako záruku dědictví, jež se pro něj chová na nebesích (I. Petr. 1, 4 ; Řím. 8, 17 ). Jaké bohaté přednosti mají údové církve Páně před služebníky Božími Starého Zákona!

A tak v celém období starozákonním a i před ním, hned od počátku stvoření, působil Duch Svatý na této zemi, ale Jeho seslání ku zvláštní přítomnosti na ní - k otevření a spravování nové doby spásy - stalo se teprve o letnicích. Seslání Ducha Svatého nemohlo se dříve státi, dokud Pán Ježíš nebyl oslaven. Na to poukazují následující místa v Písmě: Nebo ještě nebyl dán Duch Svatý, protože Ježíš nebyl oslaven (Jan 7, 39 ). Když pak přijde ten Utěšitel, kteréhož já pošli vám od Otce. . . (Jan 15, 26 ). Nebo neodejduliť, Utěšitel nepřijde k vám (Jan 16, 7 ).

Všickni věřící lidé mají Ducha Svatého, obdrževše Jej hned při obrácení. Ale prohlášení, zapsané u Luk. 11, 13 , některé zmýlilo: Poněvadž tedy vy, jsouce zlí, umíte dobré dary dávati dětem svým, čím více Otec váš nebeský dá Ducha Svatého těm, kteří Ho prosí? Avšak tehdáž ještě Utěšitel nebyl dán; Pán Ježíš nebyl ještě oslaven (Jan 7, 39 ); jakmile Pán byl oslaven, Duch Svatý byl dán každému věřícímu a proto křesťanu, t. j. skutečnému dítku Božímu, netřeba se již modliti za Ducha Svatého, poněvadž On v něm přebývá a Jím jest také znamenán ku dni vykoupení (Ef. 4, 30 ); On jest závdavkem dědictví jeho (Ef.1, 14 ); jeho Utěšitelem, Učitelem (Jan 14, 26 ), Pomocníkem a Vůdcem (Gal. 5; 17-18 ). Neobrácení lidé nemají Ducha Svatého.

Zpět k obsahu


Vdechnutí písem Lidské útoky - Kristus a Písmo

Mnozí lidé připouštějí, že bible jest dobrá kniha, ale popírají, že jest Slovem Božím. Někteří praví, že sice jest vdechnuta, avšak připisují ten samý způsob vdechnutí taktéž spisům různých básníků. V druhé epištole Petrově 1, 20 čteme, že žádného proroctví Písma výklad nezáleží na rozumu lidském . Následující verš vysvětluje proč: Nebo nikdy z lidské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem Svatým puzeni byvše mluvili svatí Boží lidé. Pavel píše Timoteovi, prohlašuje, že všelikéť Písmo od Boha jest vdechnuté, a užitečné k učení; k trestání k napravování, k správě, kteráž náleží k spravedlnosti, aby byl dokonalý člověk Boží, ku všelikému skutku dobrému hotový (II. Tim. 3, 16. 17 ). Pán Ježíš znovu a znovu se odvolával na to, co psáno jest, a tím poukazoval na Boží původ Písem. On sám i všickni proroci a apoštolé neoznačují žádné spisy slovem Písmo, než toliko Písmo Svaté. Sepsání všech Svatých Písem je inspirováno. Slovo neb Písmo složeno jest z písmen a slov a nikoli pouze z neviditelných myšlének; řekli jsme, že všeliké Písmo bylo dáno vdechnutím Božím; což jest psáno, jest protož vdechnuto od Boha, a to, co jest vdechnuto Bohem, jest všeliké Písmo; jest to souhrn všeho, co bylo psáno (Dr. Gaussen). Inspirace (vdechnutí) se ovšem připisuje toliko původním rukopisům, v nichž nám Písma byla dána.

V dřívějších dobách byli to pouze příslušníci světa, kteří činili útoky na doslovné a úplné vdechnutí Písem, ale nyní se tak děje již i z bohosloveckých stolic a kazatelem různých denominací, kde samotní kazatelé tento zlý koukol rozsívají. Duchovenstvo a bohoslovečtí profesoři mluví a píší o inspiraci namnoze nepoctivě. Dr. Kerr píše o nich takto: Oni chtějí dokázat, že Slovo Boží není vdechnuto; obsahuje prý chyby, legendy s báje; líčí smyšlénky jako skutečnost, má i chyby ve svých původních jazycích a mnohé proti mluvy v učení; obsahuje prý dále nevysvětlitelné ne srovnalosti a padělané knihy, ba schvaluje i surovosti. Oni učí také, že prvních jedenácte kapitol I. knihy Mojžíšovy jsou plny báchorek; že biblická zpráva o stvoření světa je bájí, biblický příběh o Adamovi a Evě bajkou a jejich pád pouhou smyšlénkou; líčení o potopě světa, jest prý výmyslem a o Mojžíšovi podvodem; příběhy Eliášovy a Elizeovy jsou pověrami, případ Jonášův školskou básní; knihy královské jsou prý velice nejisté, a prorocké knihy neshodují se v udání časů a že Bůh bible byl původně kmenovým Bohem atd.

Kdyby toto učení bohosloveckých profesorů, že Bible není inspirována a tudíž nespolehliva, byla pravdou, pro by se mělo věřiti, že jest Slovem Božím? Pán Ježíš však pravil k Židům: Nebo kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i Mně; nebo on o mně psal. Ale poněvadž jeho písmům nevěříte, i kterak slovům Mým uvěříte? (Jan 5, 46. 47 ). A dále uvádí mnohá místa Starého Zákona, ukazuje tak, že věří v jeho vdechnutí a neomylnost: 

Poukazuje pak na nezrušitelnost Písem, pravil: Nedomnívejte se, že bych přišel rušiti zákona neb proroků. Nepřišelť jsem rušiti, ale naplniti. Amen zajisté pravím vám: Dokudž nepomine nebe i země, jediná literka aneb jeden puntík nepomine ze zákona, až se všecky věci stanou (Mat. 5, 17. 18 ).

S radostí podepisujeme slova Dra. Bishopa: . Doslovné a přímé vdechnutí jest životní tepnou biblické pravdy Písem. Bez dechu žádná slabika, beze slabiky žádné slovo, beze slova žádná kniha a bez knihy žádné náboženství.

Zpět k obsahu


Oddělení se od světa Ve světě, nikoli se světem - Svědectví

Křesťan, ačkoli jest ve světě, není ze světa (Jan 17, 16 ). On jest jedno s Kristem v Jeho zavržení (Mat. 10, 25 ), a může očekávati pouze podobné zacházení, jež bylo a jest jeho Mistru údělem. On může počítati s pronásledováním, jestliže zůstává věren Bohu svému a Slovu Jeho milosti, neboť: Jako tehdáž ten podle těla zplozený, protivil se tomu, kterýž byl podlé Ducha tak i nyní (Gal. 4, 29 ). On ví, že kdo by koli chtěl býti přítelem tohoto světa, nepřítelem Božím učiněn bývá (Jak. 4, 4 ). Jest mu Pánem řečeno, že bude míti soužení na tomto světě (Jan 16, 33 ), a protože jest z něho vyvolen, svět jej bude nenáviděti (Jan 15, 19 ); dále jest napomínán, aby skrze milosrdenství Boží nepřipodobňoval se světu tomuto (Řím 12, 2 ), ale aby se oddělil od něho (Skut. 2, 40 ). Také dostal přikázání, a by nemiloval světa, ani těch věcí, kteréž jsou na něm. Miluje-liť kdo svět, neníť lásky Otcovy v něm (I. Jan 2, 15 ). Církev a svět se v Písmě přísně odlišují a přece často slyšíme vyznávající křesťany mluviti o křesťanském a náboženském světě . Všichni, kteří nejsou znovuzrozeni z Ducha Svatého, náleží světu, ať již náboženskému neb nenáboženskému, mravnímu neb kleslému. Někteří světští lidé putují na čistší straně široké cesty a jiní v blátě téže cesty; avšak obě třídy spějí do věčného zahynutí. V těchto posledních dnech nynějšího období shledáváme se s celými zástupy náboženských lidí, ale lidí v pravdě Božích jest malé stádce (Luk. 12, 32 ). Četná místa z Písem by mohla býti uvedena, která ukazují, že křesťan má a musí býti od světa oddělen. My se odvoláváme pouze k jednomu: Netáhněte jha s nevěřícími. Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla s temnotmi? A jaké srovnání Krista s Beliálem? Aneb jaký díl věrnému s nevěrným? - A protož vyjdětež z prostředku jejich a oddělte se, praví Pán (II. Kor. 6, 14. 15 a 17 ).

Mnohé, nespočetné pokusy byly a jsou činěny k zmírnění hran a ostří tohoto přikázání. Někteří tvrdí, že se tento zákaz pro nynější křesťany a dobu již nehodí, a že to byl zvláštní rozkaz daný pouze věřícím v Korintě a nás již se netýká. Máme ale právo a svobodu zavrhnouti část Písem, jež se nám nehodí? Zdali nebyly epištoly ku Korintským psány též k našemu poučení? Zda neobsahují přikázání daná Pánem Jeho církvi? Pavel, jsa veden Duchem Svatým, dodává: Zdá-li se sobě kdo býti prorokem neb duchovním, nechať pozná, co vám píši, žeť jsou přikázání Páně (l. Kor. 14, 37 ). Tato přikázání jsou ode Pána, a jsou dána všem a závazná pro všechny dítky Boží.

Někteří míní, že toto přikázání směřuje pouze k omezení sňatků. Není pochyby, že sňatek věřícího s nevěřící ženou, neb naopak, byl by nestejným jhem. Avšak jsou ještě mnohá jiná jha, mimo manželského. Pán podrobně neuvádí druh neb předmět jha, ale přikázání Jeho jest zřetelné a obšírné, a týká se všeho, v čem se dobrovolně spojujeme s jinými, k dosažení společného předmětu. Křesťan nemá pojmouti nevěřící ženu (aneb naopak), aniž založiti jakoukoliv společnost s nevěřícím, také se nemá připojiti k různým národním spolkům a kroužkům nevěřících a vstoupiti neb trvati ve spojení s církví, v níž nevěřící jsou připuštěni a trpěni. Byli jste zajisté někdy temností, ale nyní jste světlo v Pánu (Efez. 5, 8 ). Jaké obecenství může míti syn světla se synem temnosti? Již při stvoření světa Bůh oddělil světlo ode tmy (I. Mojž. 1, 4 ). Aneb jaký díl věrnému s nevěrným vlastně věřícímu s nevěřícím? (II. Kor. 6, 15 ). Slovo nevěrný jest v původním řeckém jazyku to samé slovo, jako ve verši 14., kde je přeloženo nevěřící . Všecky novější překlady mají věřící a nevěřící místo věrný a nevěrný . Jaké přátelství tedy může míti věřící s nevěřícím? Jeden jest dědicem nebe, druhý synem hněvu; jeden přítelem Božím, druhý nepřítelem (Řím. 5, 10 ). O Izraelovi bylo řečeno: A lid ten sám bydlí a k jiným národům se nepřiměšuje (IV. Mojž. 23, 9 ). Dítky Boží jsou vykoupeným lidem a Božím úmyslem je, aby byly posvěceny a odděleny pro Něho. Ó, s jakou lstivostí a drzostí satan odporuje, hledaje zneutralisovati každý předpis Páně! pravil kdosi. Když toto přikázání naléhavě působí na svědomí věřících lidí, jak mnozí je odmítají s poznámkou: Jest přece nemožno říci, kteří jsme věřící a kteří nejsou, neboť i koukol a pšenice rostou pohromadě, a potom jest nám přikázáno, abychom nesoudili atd. - jakoby apoštol mohl napomínati k oddělení, kdyby se nemohlo provésti anebo bylo nemožností; jakoby ono prohlášení o koukali a pšenici, jež mají spolu růsti ve světě až do žní, se týkalo jejich spojení s některou církví (pole jest tento svět a ne církev - viz Mat. 13, 38 ), a jakoby přikázání nesoudit bylo určeno k tomu, aby zavřelo osvícené oči věřícího člověka tak, aby nečinil rozdílu mezi světlem a tmou, mezi životem a smrtí, mezi Kristem a Beliálem!!

Často jsme s pocitem hrůzy naslouchali lidem, kteří nám sdělovali, jak byli vybízeni a podněcováni aby připojili k církvi, ačkoli neměli jistoty spasení. Poukazujíce na svou nezpůsobilost a odkládajíce připojení na pozdější dobu, byli ujišťováni, že jejich povinností jest zachovávati pravidla a ustanovení, že již je čas pro ně, aby se rozhodli a učinili vyznání náboženské, poněvadž jsou již dorostlí . Jak mnozí byli takto připojeni . Jiní vyprávěli o tom, jak byli konfirmováni a vedeni, v domněnce, že jsou hodni přistoupiti ke stolu Páně, ačkoli nebyli obrácení. Nižádné další zkoušení na základě Písem kdy, kde a jak se s nimi ona veliká změna stala -- a je ovšem otázkou, zdali se stala vůbec. Byli jednoduše přijati, abychom užili všeobecného výrazu, na svoji vlastní zodpovědnost .

Na křesťanské konferenci položil jistý zbožný a nadaný presbyterský kazatel ve své řeči o duchovním probuzení (za Přítomnosti věřících z různých denominací), následující otázku: Proč mnozí členové naší církve tak neradi svědčí o Pánu? Poněvadž v devíti z desíti případů jsou si vědomi, že nemají práva tak činiti. Oni si dosud nezodpověděli otázku spasení své duše a proto nemají svobody k vydání svědectví. Devět z deseti členů církve neobrácených! jak hrozné to přiznání! Představme si nyní, že skutečně znovuzrození lidé sedí s nimi v řadách u stolu Páně, s lidmi, kteří nemají nižádné známky svého znovuzrození, podávajíce jim chléb a víno a pomáhajíce jim tak do zahynutí!! A to vše děje se pod záštitou výmluvy, že nemáme práva souditi jedni druhých ! Zdali nemáme práva usouditi, že ten či onen je nevěřící, když sám vyznává, že není znovuzrozen?

Někdo by však mohl namítnouti: My si přece nemůžeme pomoci, sedíce u stolu Páně s neobrácenými. Avšak my se můžeme vzdálit a oddělit a z takové církve vystoupit, neboť Písma přikazují, abychom netáhli jha s nevěřícími. Dále bývá tvrzeno, že nevěřící lidi nalezneme ve všech církvích. Dejme tomu, že by to i pravdou bylo, avšak zda není rozdílu mezi osobami, jež podešly ; t. j. kradmo se vloudily (Juda 4 ), vyznávajíce, že jsou obráceny, a mezi těmi, jež byly přijaty bez ohledu na to, zda byly či nebyly znovu zrozeny? Řeklo se dále, že nemáme souditi. Avšak rozkaz tento (Mat. 7, 1 ), jistě není míněn tak, abychom nerozeznávali a neposoudili rozdílu mezi světlem a temností, mezi spasenými a nevěřícími, neboť Písma jasně a otevřeně prohlašují: Po ovocích poznáte je (Mat. 7, 20 ), a ty, kteří jsou vnitř vy soudíte (I. Kor. 5, 12 ). Slovo Boží zřejmě přikazuje věřícím, aby se nespolčovali s nevěřícími, a to jest právě důvodem a důkazem povinnosti, že mají rozeznávati a souditi výše uvedeným způsobem.

Křesťanu jest dovoleno ženiti neb vdávati se toliko v Pánu (I. Kor. 7, 39 ). Jestliže by však přece vstoupil v manželství s nevěřící duší na základě všeobecné výmluvy, že ji nemá práva souditi, zda může čekati, že tato výmluva bude přijata též u Boha? Jistě, že nikoli. Výmluva nese znamení satanova úskoku, a ukazuje, jak zdárně arcinepřítel duší prolomil hradbu, dělící církev od světa. Domněnka, že Pán Ježíš dovolil Jidášovi súčastniti se Jeho Večeře s ostatními učedníky, jest rovněž výmluvou mnohých, aby mohli setrvávati v obecenství s nevěřícími. Avšak pečlivé a přesné uvažování evangelií vede k závěru, že Jidáš při Večeři Páně již nebyl, ačkoli při jídle beránka byl přítomen. Velikonoční slavnost předcházela Večeři. Jidáš jedl chléb s Kristem a omočil skývu svou s Ním v míse (viz Jan 13, 18 ; Mat. 26, 23 ). To však bylo při jedení beránka, jemuž Jidáš, jako potomek Abrahamův, byl oprávněn býti přítomen. Ona slova: A vzav skývu chleba, hned vyšel (Jan 13, 30 ; Mat. 26, 25 ; Mar. 14, 20. 21 ), ukazují, že odešel dříve, nežli vlastní Večeře Páně byla slavena. A z té příčiny Jidáš již nemohl býti přítomen. Lukášovo vypravování, jež některé zmýlilo, mluví sice o zrádcově ruce za stolem, když bylo již po večeři. Ale to nebyl zjevně pořádek této události. Bibličtí učenci, jakož i vykladatelé přišli k přesvědčení a poukazují na to, že pořádek a účel evangelia Lukášova jest více mravní nežli časový (chronologický). 

Zpět k obsahu


Ku které církvi se připojiti O konfirmaci - Rozmluva

Tuto otázku kladou si často zejména mladí křesťané. Mnohým se radí, aby zůstali tam, kde jsou ; jiným se udílí pokyn jíti tam, kde budou nejlépe duchovně syceni neb jinam, kde by jim byla poskytnuta příležitost činiti nejvíce dobra . Všecky takovéto pokyny zavádějí však na scestí a vznikají na předpokladu, že Bůh nedal o tomto předmětu ve svém Slově nižádného poučení. Ku které sektě radí Písma, aby se věřící připojili ? Všechny z nich zajisté nemohou býti pravými.

Oni by se měli spojiti se starými, dobrými církvemi evangelickými, které mnoho trpěly a mnoho byly pronásledovány. Proč se od nich oddělovat - vždyť tyto církve káží také Slovo Boží - tak a podobně se obhajují a doporučují. K tomu se musí říci: Církve tyto, ať již reformovaná nebo augšpurská, nikdy, hned od začátku, nebyly společnostmi vykoupených Božích. Je jich údem se mohl státi a stane kdokoli, ať obrácen či neobrácen, jen když se naučí několika hlavním odpovědím z katechismu. Příslušníci těchto církví, většinou neznovuzrozeni, bývají v kázání oslovováni jako bratří v Kristu a všickni jsou považováni za lid Boží, za stádce Kristovo. Jaký to klam! Tyto církve si podržely mnohé ceremonie církve římsko-katolické, jako křest dítek a konfirmaci. Dvanácti- patnáctileté dítky bývají konfirmovány a po slibu, že budou ctnostně žíti, připouštěny k večeři Páně. Je o nich řečeno, že dokazují, že cestu spasení znají. Na Konfirmační upomínce jisté dívky jsme četli:

Dokázala - a nerozuměla jsem tomu ani v té nejmenší míře, tak nám pravilo ono děvče za několik roků, když se obrátilo. - Luther a Kalvín zavrhovali konfirmaci. Luther ji jmenuje opičí hrou (Affenspiel) a lživou cetkou (Lügentand) vymyšlenou k okrase úřadů biskupských . Pan farář Meyer (Tübingen) vyslovil se o konfirmaci takto:

Liz. Niebergall (Heidelberg) prohlásil před několika léty:

Množství duší již bylo konfirmací svedeno, jelikož se domnívají, že jsouce konfirmovány, jsou tím již znovunarozeny, učiněny údy církve Páně, dítkami Božími a dědici království Božího, pročež myslí, že pro ně neplatí více Slova Páně: Musíte se znovuzroditi. Měli by tudíž věřící lidé, kteří se chtějí líbiti Pánu, podporovati systémy, kde se takové bludy udržují? Zdá se, že svědomí mnohých křesťanů v jejich spolčení se zlem spí. Dle toho také mluví a jednají, a možno se i domnívati, že ani nepřemýšlejí, že by taková přikázání, jakými jsou následující, byla pro ně závaznými: Neobcujte se skutky neužitečnými tmy (Efez. 5, 11 ). A protož vyjděte z prostředku jejich a oddělte se (II. Kor. 6, 17 ). Divíme se, jak je možno, vzdor těmto i jiným přikázáním své členství v nebiblických církvích a spolcích ještě ospravedlňovati vytáčkami: To jsou toliko samé názory ; Nechtěl bych se rozejíti s takovými schopnými lidmi jako jest ten a ten ; Záleží přece málo na tom, kam jdeme do shromáždění atd.

Jaké doklady Písma máme k tomu, že se mají nově na víru obrácení připojiti k methodistské církvi? Kdo chce býti členem této denominace, ten se jím může státi i bez znovuzrození, jelikož od uchazečů není požadováno. V jednom z jejich Pravidel se prohlašuje, že toliko jedna podmínka je žádána od toho, jenž se chce k této společnosti připojiti, totiž: má míti touhy utéci budoucímu hněvu, a býti zachráněn od svých hříchů . Zdali však mají právo jiní, než toliko ti, kteří již budoucímu hněvu. byli utekli, bráti podílu na Večeři Páně? Mnozí, kteří někdy měli touhu utéci budoucímu hněvu, jsou nyní bez naděje. Které místo Písem nařizuje připojení k presbyterské, k baptistské, k bratrské anebo ke svobodné reformované církvi? Žádné! Poněvadž tedy Slovo Boží (věřící duše táže se Slova Božího na všecko), nečiní ani zmínky o takových církvích, které ve svých zřízeních si navzájem odporují se Slovem Božím, a jestliže církev Boží jest jedno tělo (Efez, 4, 4 ; l. Kor. 12, 13 ), proč se mají křesťané k ním připojovati?

Dva křesťané setkali se ve vlaku. Během rozmluvy tázal se jeden z nich, ku které denominaci ten druhý náleží. To jest dosti všední otázka, zněla odpověď, ale řekněte mi prvé, co mne má vésti na moji cestě jako křesťana? Slovo Boží. Dovolte mi tedy odvětiti na Vaši otázku jinou otázku: Kterou denominaci mi Slovo Boží doporučuje? Po malém přemýšlení odpověděl: Zajisté, že žádnou ze všech. Tedy ani já nemohu nějaké denominaci náležeti, neboť dle Vašeho vlastního výroku nalézal bych se v postavení, do něhož mne Slovo Boží nepostavilo. Ale vždyť jsme v Písmě napomínáni, abychom společného shromáždění svého neopouštěli! Jistě, že ano, ale křesťan nepotřebuje proto náležeti nějaké denominaci, když chce tohoto přikázání býti poslušen, neboť Pán Ježíš praví: Kdežkoli se shromáždí dva neb tři ve jménu mém, tu jsem já uprostřed nich (Mat. 18, 20 ).

Zpět k obsahu


Jsou denominace biblické? Jedna rodina - Hradby

Řekne-li nám kdo, že bychom se měli spojiti s některou denominací, tážeme se: Se kterou? Která jest biblická (podlé Písem)? Ku které sektě náležel Pavel nebo Jan? Byli snad methodisty, presbyteriány či baptisty? Přináleželi snad svobodné reformované církvi? Nebylo žádných sekt v těch prvních dnech: věřící byli všichni pohromadě. A nemělo by tak býti až dosavad? Proč mají nyní býti sekty - když skrze jednoho Ducha všickni věřící v jedno tělo pokřtěni jsou (I. Kor . 12, 13 )? Není potřebí, aby jednotlivé sbory se spojovaly v církevní svazy, tvoříce tak uzavřené skupiny, těla, když všickni my, kteří jsme uvěřili, tvoříme jednu skupinu a jsme jedním tělem Kristovým. A k čemu nových církevních zřízení, vyznání a katechismů, když Slovo Boží je dostatečné k poučení, k správě a vedení Jeho lidu a když úplně postačovalo prvním křesťanům? Takovéto znehodnocování Slova Božího a zavrhování pravdy o jednom těle zajisté že je hříchem. Pavel naléhavě prosí své milované Korintské, aby jednostejně mluvili všickni a aby nebylo roztržek mezi nimi (I. Kor. 1, 10 ). Ještě zajisté tělesní jste. Nebo poněvadž jest mezi vámi nenávist, svárové a různice; zdaž ještě tělesní nejste? (I. Kor. 3, 3 ). Ačkoli byli zevně jedno, v srdci však byli již rozděleni a řadili se pod různé vůdce. To byl začátek všeho sektářství. Dítky Boží, které v podstatě jsou jednou rodinou, denominalismus rozptýlil. On vítá všechny, kdo jsou stejného smýšlení, ohledně jistých zásad k utvoření určitého těla sekty neb organisace, místo k shromaždování se jednoduše ve jménu Páně! Mohlo by nám snad býti odpověděno, že na zemi nebudeme nikdy vše stejně posuzovati. Může však tato námitka býti důvodem, proč bychom neměli usilovati o to, abychom se Pánu ve všem líbili a o to, abychom byli téže mysli a téhož úsudku podle zjevené vůle Boží? Nikdy bychom neměli souhlasiti s tím, že se lišíme, ale měli bychom vždy prositi našeho nebeského Boha a Otce, aby nás učinil jednomyslnými - podle Písma ovšem. Pán se modlil, aby učedníci Jeho byli jedno, aby uvěřil svět, že Jej Bůh poslal (Jan 17, 21 ). Avšak ten veliký počet různých denominací a stran, navzájem oddělených lidskými ustanoveními, se jistě nemůže připočísti k dosažení tohoto Božího záměru!

Jest obdivuhodno, jakých výmluv a důvodů se užívá k obhájení sektářství. Poukazuje se na schopnost a učenost některých mužů v těchto denominacích, a na horlivost a oddanost jiných. Uvádějí se čestná jména slavných a dobrých mužů, kteří mnoho učinili k rozšíření evangelia a k obhájeni pravdy, aby se jimi ospravedlnilo trvání a setrvávání v nebiblických postaveních. Kdyby byl Martin Luther zůstal v římsko-katolické církvi, zda by to ospravedlňovalo německé protestanty, kdyby i nadále v ní zůstávali? Blud, byť i tisíc let starý, zůstává stále bludem, a nesprávné postavení, byť i tisíc velikých mužů je obhajovalo a v něm zůstávalo, také se nestane správným. Denominace bývají často přirovnávány k různým plukům (regimentům) jedné armády pod vedením jednoho velitele. Toto přirovnání však jest klamným a nesprávným. Představme si, že král ustanoví svého jenerála hlavním velitelem. Po delší dobu jsou jeho rozkazy přesně a věrně plněny . Avšak postupem času seskupí se vojíni v různé setniny, z nichž každá ustanoví sobě své vlastni důstojníky. Ačkoli dosud všichni vyznávají věrnost i svoji oddanost královské koruně, nemohou však již víc býti nazýváni věrnou armádou svého krále. Jakmile zavrhli autoritu jeho velitele, v tom okamžiku se každý pluk nalézal ve stavu vzpoury! A zda bylo by správným, kdyby vojíni tito i nadále udržovali takovou nesjednocenost a nesvornost? Jednoduchý tento příklad vhodně objasňuje stav celého křesťanstva. Na místo pevně spojené armády křesťanského vojska, poddaného ve všech věcech vůli a přikázáním svého vojevůdce Pána Ježíše, máme nespočetná vojska nesjednocená, z nichž každé má své zvláště sobě zvolené důstojníky, kteří zase utvořili svá vlastní pravidla, různící se jedna od druhých.

Naproti tomu můžeme s vděčností pozorovati mezi křesťany v denominacích poslední dobou velikou touhu po vzájemném obecenství. Schůze a spojená modlitební shromáždění rostou, a věřící, po tento čas zapomínajíce poněkud na své příslušenství k denominacím, podávají si ruce přes hradby, dělící je na různo. Ó, jaká škoda, že jsou tak mnohé sektářské hradby! Kdo je vystavěl? Kdo je podpírá? Bůh nebo satan? Budiž naším pevným rozhodnutím, nedovoliti a nedati se zavříti do nějakých takových ohrad! Pokusy k sjednocení, jež bývají činěny od času k času v různých denominacích, zjevují pouze úplnou prázdnotu základu, na němž jsou založeny a opakují se tak dlouho, pokud pravá příčina rozmíšky zůstává nedotčena. Takováto sjednocování zůstávají obyčejně státi na dorozumění, že to, co bylo dosud mezi nimi nazýváno sporným učením, jež je jedněmi hlásáno, druhými zamítáno, se bude přehlížeti. Nuže - jestliže toto sporné učení, jež za všech jiných okolností jest dostatečné k tomu, aby oddělilo od sebe ty, jež Bůh v jedno spojil, jak to přijde, že se ihned pokládá za nedůležité a přehlíží se ? A pak - jestliže je skutečně tak nicotné, že se bez rozpaků může přehlížeti, jak se ospravedlní ti, kteří tak jednají, z narčení, že činí roztržky ? Prosím pak vás, bratří, skrze jméno Pána našeho Jezukrista, abyste jednostejně mluvili všickni, a aby nebylo mezi vámi roztržek (I. Kor. 1, 10 ).

Když se Jiří Whitfield oddělil od Karla a Jana Wesleye, někteří z jeho přátel radili mu, aby založil novou sektu. K tomuto návrhu však veliký polní kazatel odvětil: 

Nechte jména, sekty padnouti a Krista všude ve všem vládnouti.

Zpět k obsahu


Základ shromáždění dítek Božích Kdo je středem? Zvláštní přítomnost

Kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tuť jsem já uprostřed nich (Mat. 18, 20 ). Ne pouze ve ( en ) jménu Jeho, aby snad zbytečně nebylo míněno více, nežli shromáždění v Jeho moci, ale ke ( eis ) jménu Jeho, to znamená, aby Kristovo jméno bylo středem shromáždění. Jméno Kristovo jest výrazem toho, čím On sám jest. Bývá často tvrzeno, že zaslíbení toto vztahuje se pouze k několika shromážděným, kteří touží modliti se. Avšak zaslíbení o zvláštní Jeho přítomnosti ke dvěma neb třem shromážděným v Jeho a k Jeho jménu platí netoliko modlitebným shromážděním, ale i církevním a biblickým hodinám i vykonání kázně (viz Mat. 18, 15-18 ; I. Kor. 5, 4 ). Shromaždovati křesťany kolem jiného středu znamená rozdělovati je na různé strany. Sekty se shromažďují na základě přijetí jistých nauk (učení), na kterých se shodly a přijmutí těchto nauk očekává se též od těch, kteří se k nim chtějí připojiti. Mnohé dítky Boží třeba ještě nepoznaly, že ta neb ona nauka je správná, a s některou docela i nesouhlasí, nenajdouce ji ve Slovu Božím, avšak v obou případech musí učiniti násilí svému svědomí, kdyby se chtěli připojiti k takové denominaci. Tak adventisté požadují od člověka, jenž chce k nim přistoupiti, aby souhlasil a se řídil jejich bludným učením o zákonu, o duši atd.; má rovněž věřiti tomu, že hřích věřících lidí bude konečně uvržen na satana a na něm potrestán!! Jiné denominace požadují od přistupujícího člena slib, že zůstane věren jejich církvi . Učiní se to tak, že mu při přijímání kladou otázky, o kterých dříve neměl ani potuchy a na něž odpovídá.  A když později vystoupí, hned mu předhodí, že zrušil slib ! My nesmíme žádnou nauku anebo některou denominaci, byť i sebe slavnější, postaviti na místo Krista. Toliko On má býti základem a příčinou našeho shromaždování se k Němu a s Ním.

Zpět k obsahu


Rozeznávací jména Dříve a nyní - V nebi

Někteří praví: Musíte přece míti nějaké jméno, abyste mohli býti rozeznáni od jiných křesťanů. K tomu odpovídáme zas otázkou: Jaká rozeznávací jména měli Jan, Petr nebo Pavel? Jména, jež Bůh dává svému lidu, uzavírají v sobě celé tělo Kristovo: Věřící (Skut. 5, 14 ), svatí)* (Filip 1, 1 ), bratří (II. Tess. 1, 3 ), učedníci (Skut. 20, 7 ), dítky neb synové Boží (Jan 11, 52 ; Gal. 3, 26 ), křesťané (Skut. 11, 26 ; Mat. 24, 9 ; 1. Petr 4, 16 ). Duch Svatý skrz apoštola Pavla káral Korintské, že se řadili pod jména různých vůdců a říkali: Já jsem Pavlův, já Apolův. Někteří z nich šli v tomto dávání jmen tak daleko, že řekli: Já Kristův, patrně vylučujíce tak ostatní věřící. Když tenkrát ti, kteří tak jednali, byli tělesní (1. Kor. 3, 4 ), zda mohou dnes křesťané, kteří se toho samého hříchu dopouští, býti duchovní ? Dnes vyjadřují mnozí tytéž roztržky těmito slovy: Já jsem z metodistské, já z baptistské, já z presbyterské, já z státní - já ze svobodné reformované církve, já od adventistů, já ze spolku Modrého kříže atd. atd. Ale vy se za se jmenujete darbysty, namítnou někteří. Na to musíme odvětiti, že svět nás vždy nazýval a jmenuje dosud různými přezdívkami. My však nejsme ani darbysté, ani volní (open) bratří, ani výluční (exclusive) bratří, ale jsme bratřími všech věřících a odmítáme rozhodně přijmouti jakékoli jméno sektářské vůbec. Jestliže naši spolukřesťané se nazývají baptisté, metodisté, svobodní reformovaní atd., činí tím v rodině dítek Božích roztržky, které jsou hodny téhož odsouzení jako u Korintských, a my nemůžeme míti nic společného v takovém protibiblickém jednání, ačkoliv jsme za to od nich nazýváni obmezenými a zaujatými.

Někteří obhájci sektářských jmen ujišťují, že to velice málo znamená, jakými jmény se křesťané nazývají. My ovšem nemůžeme zabrániti, aby nám lidé všelijak nepřezdívali, avšak v tom jest veliký rozdíl, jestliže si křesťané sami různé názvy ustanoví a přisvojí, aneb jakými je svět nazývá. S lítostí ale musíme též doznati, že v mnohých zemích obzvláště vůdcové (a to i věřící) rozličných denominací to byli, kteří násilím chtěli vtisknouti různé pojmenování a přezdívky těm křesťanům, kteří ze zásady zamítají všechna pojmenování od lidí. V každém násilí lze viděti kus Říma ale nikdy ne Ducha Svatého. Je to hříchem, dávati druhým přezdívky. Ale vždyť nás lidé také všelijak jmenovali, ospravedlňoval se jeden z kazatelů jisté denominace, když byl upozorněn na nepatřičnost svého jednání, dávaje druhým přezdívky. To byl ale svět vy pak tvrdíte, že jste věřícími, bylo mu dáno v odpověď. Ze světa si křesťan jistě nepotřebuje bráti příkladu.

Každý věřící zajisté připustí, že sektářských jmen v nebi nebude. Proč tedy máme míti nějakých na zemi? Nenazývejte se luterány, nebo co jsem já, pravil veliký německý reformátor Luther, než bídný pytel prachu a popele? Jmenujte se křesťany po Kristu, jenž za vás umřel! Ale žel! Této rady nebylo uposlechnuto. 

*) Pavel nikdy nepsal o Petrovi jako o Svatém Petrovi . A Petr jej zase nikde nenazývá Svatým Pavlem . Křesťané neprávem mluví pouze o několika vyvolených Božích jako o svatých, ačkoliv každé dítko Boží je svaté (Viz Řím. 1, 7 ; Efez. 1, 1 ). Každému dítku Božímu Písmo připisuje ono jméno svatý, právě tak, jako svatému Josefovi nebo Janovi.

Zpět k obsahu


Způsob křesťanského křtu Co znamená baptizo

Pán Ježíš zanechal svému lidu dvě ustanovení : Křest a Večeři Páně, aby obě zachovával. Večeře Páně připomíná Kristovu smrt za nás, křest naši smrt s Ním. Křest jest obrazem smrti a z mrtvýchvstání. Jest činem ze strany křesťana, kterým, že umřel a povstal s Kristem, vyznává Ježíše za svého Pána a Jeho právo nad sebou. Pohřbeni jsme tedy s Ním skrze křest v smrt, abychom, jakož z mrtvých vstal Kristus k slávě Otce, tak i my v novotě života chodili (Řím. 6, 3 ; Kol. 2, 12 ). Když věřící se ponořuje ve křtu pod vodu, prohlašuje tím zároveň: Jsem pohřben s Ním skrze křest ve smrt. A když povstává z obrazného hrobu, může přidati: Tak jako Kristus z mrtvých vstal k slávě Otce, tak i já chci nyní v novotě života choditi . Ve křtu vyznává křesťan, že jest zajedno s Kristem v Jeho smrti, pohřbu i z mrtvých vstání. Křest není prostředkem ke spasení, ani dveřmi a vstupem do církve. Je to vyznání víry duše, která uvěřila a podrobila se nařízení Páně. Věřící v podstatě vyznává : Zemřel jsem s Kristem, pohřben jsem s Kristem a vstal jsem z mrtvých s Kristem. Křesťanský křest byl ustanoven pouze pro věřící (viz Mat. 28, 19-20 ; Mar. 16, l6 ). Kdykoli kdo v dobách apoštolských uvěřil, byl také i pokřtěn (viz Skutk. 2, 41 ; 8, 12 ; 10, 48 ; 16, 15 a 33 ; 18, 8 ; 19, 5 ). Není ani jediného místa v Písmě o křtu nemluvňat, ba ani zdání a nějakém rozkazu ke křtění dětí.

Biblický křest děje se ponořením do vody. Ono řecké slova baptizo znamená pohroužiti, potopiti, ponořiti . V řecké církvi se křest vykonává až dosud pohroužením do vody a můžeme s jistotou předpokládat, že jsou Řekové svého vlastního jazyka dobře znalí.

Uvedeme zde výroky několika předních mužů různých denominací, u nichž je zvykem křtíti nemluvňata pokropením. Reformátor Kalvín praví : Slovo 'křtíti' znamená pohřížiti do vody a způsob pohřižování byl za starodávna církví zachováván - Jan Wesley, vykládaje 6. kapitolu k Římanům, v. 4 ( Pohřbeni jsme tedy s Ním skrze křest ), dí : Zde Písmo míní starověký způsob křtu ponořením do vody . Dr. Stanley, děkan vestminsterský, ve svém pojednání o křtu v Nineteenth Century prohlašuje, že po celé třinácté století užívalo se nejvíce onoho způsobu křtu, o němž čteme v Novém Zákoně a jenž vystihuje plné mínění slova křtíti, takže ti, kdož byli křtěni, byli potopeni čili ponořeni do vody, a že křest pokropením byl celou církví za starodávna zavrhován (mimo řídkých případů na smrtelném loži nebo nejvyšší potřeby) a nebyl vůbec za křest pokládán . Dr.Tulloch, rektor university St.Andrewské v Good Words praví : Každému učenci jest známo, že křtíti dospělé a křtíti pohroužením bylo v prvotní církvi pravidlem . Dr. Whitby (angl. církev) : Pohřížení do vody bylo zbožně zachováváno mezi křesťany až do třináctého století a bylo církví schváleno Dr. Wall : Ponoření do vody je osvědčeno tolika nespočetnými důkazy, takže nemohu než litovati chorobné snahy mnohých, jež by mu chtěli odporovati . Martin Luther: Přál bych si, aby ti, kdož bývají křtěni, byli úplně pohříženi do vody podle souhlasu Písma i významu tohoto úkonu . Biskup Handley Moule: V pravdě, že Písmo velmi jasně říká a označuje užívání ponoření při křtu v dobách apoštolských .

Zpět k obsahu


Kdo může a má býti křtěn Obřízka a křest

Čteme v Písmu, že celé domácnosti byly pokřtěny a tudíž musily tam býti také malé dítky. Tak zní jeden z důkazů, na nichž křest nemluvňat spočívá a jimi se zpravidla odůvodňuje. Ve Slově Božím se připomínají tři domácnosti, které byly pokřtěny. Byla to domácnost Lydiina (Skutk. 16, 15 ), žalářníkova z Filipis (Skutk. 16, 33 ) a konečně Štěpánova (1. Kor. 1, 16 ). K potvrzení tohoto důkazu je potřeba především zjistit, zda i v domácnostech právě jmenovaných nějaká nemluvňata skutečně byla a potom, že byla též pokřtěna. O domácnosti Štěpána je známo, že byla prvotinami kázání v Achai, a že se dala v službu svatým (I. Kor. 16, 15 ). Je otázkou, zda se mohly i děti v službu svatým vydati? - Zda-li Slovo Boží nás nepoučuje jak žalářník veselil se, že se vším domem svým a uvěřil Bohu ? (Skut. 16, 34 ), neboť všechněm v jeho domě bylo zvěstováno evangelium. Je to možné, aby Pavel kázal o obrácení nemluvňátkům v peřinkách a aby tato uvěřila ? Domácnost Lydina bývá jako důkaz křtu nemluvňat uváděna nejčastěji. Avšak i v tomto případě jest nutno dokázat : l.) že Lydia byla nebo bývala vdána; 2.) že měla dítky, a že některé z nich byly nemluvňaty; 3.) že je sebou měla při cestě do Filipis *) a 4.) že tyto dítky byly skutečně pokřtěny. Toto všecko se nedá dokázati - jsou to samé domněnky - a každý přeci připustí, že k průkazu a potvrzení, že křest nemluvňat jest skutečně učením Písma, tak musí býti pevných a silných důkazů a ne pouhé předpoklady a domněnky.

Kdesi se udál jeden následující veselý příběh : Jeden milovník křtu dětí ujišťoval, že v domácnosti žalářníka musela býti nemluvňátka. Ne, odvětil někdo, ta tam rozhodně nebyla, poněvadž nejmladší ze všech jeho dětí byla dcera 18 let stará. Kde jste to našel? , pravil ten první ostře . A kde jste to našel Vy, že tam byly malé dítky? Já jsem to hádal. Ale já také! - Pamatujme si, že Slovo Boží nedává žádného místa k dohadování a nebo k domněnkám, abychom na nich zakládali nějaké učení. Mnozí z Korintských slyšavše, uvěřili a pokřtěni byli (Skut. 18, 8 ). A toto jest Božím pořádkem až dosud ! Slyšení, uvěření a pak teprve křest.

Mnozí ujišťují, že křest zaujal místo obřízky. Písmo však na žádném místě tak nepraví. Naopak, čteme v knihách, že někteří věřící, byvše pokřtěni, byli potom donucováni věřícími z židovstva, aby se dodatečné obřezovali (Skutk. 15 ). Kdyby křest skutečně zaujímal místo obřízky, tedy by mohly a měly býti křtěny děti pouze mužského pohlaví (1. Mojž. 17, 12 ). Kdyby býval křest ustanoven na místo obřízky, tedy by domácí služebníci křesťané mohli býti křtěni, ať již uvěřili neb nikoli (2. Mojž. 12, 44 ). - Jestliže však křest skutečně zaujal místa obřízky, pak celé toto přirovnání poukazuje toliko na křest věřících. Neboť jestliže dítko, jsoucí pod zákonem rovná se dítku pod milostí, tedy jedině dítky v Kristu mají býti křtěny. Dítkem v Kristu nebo-li dítkem Božím je ten, kdo se znovuzrodil. Dítkem národa Izraelského byl (je) každý, kdo se v Izraeli narodil. Jako narození a přirozený život musily předcházeti obřízce, tak narození (znovuzrození) a duchovní život musí předcházeti křtu.

V jednom katechismu, vydaném návodem Říma, jsou dány následující pokyny : Jestliže by ti protestant nabízel náboženskou knihu a vychvaloval by ti Bibli až do nebe, napadaje při tom pravdy naší svaté víry a našich křesťanských obřadů pod záminkou, že o těchto věcech Bible ničeho neví, otaž se jej, kde on v Bibli nalezl, že jest správným křtíti malé dítky, což oni právě tak činí jako my, ačkoli to v Bibli také není, nikde přikázáno .

Často slyšíme námitku : Ale vždyť Slovo Boží křtíti nemluvňat nezapovídá. K tomu odpovídáme otázkou: Zapovídá snad Slovo Boží výslovně křtění zvonů, jež provádí církev římsko-katolická? . Ve Slovu Božím máme právě tolik důkazů pro křest zvonů, jako pro křest dítek! 

*) Z Tyatiry do Filippis je přímou čarou asi 500 kilometrů. Cesta se musela konati po moři a na souši; na souši ovšem bez železnice - pěšky nebo na soumarech. Kdo by na takovou obchodní cestu bral maličké dítky? Lydia byla asi proselytkou jedna z těch hledajících duší, přitažených od pohanství k židovství. Její dům se pozůstával asi z otrokyň i svobodných dělnic, jež při svém konajícím obchodě zaměstnávala. Mnozí badatelé se domnívají, že většina jejich žen byla proselytkami a že k nim asi i Evoda a Syntychena a jiné ženy, kteréžto v evangelium pracovaly (Filip. 4, 2.3 ), náležely. 

Zpět k obsahu


Výroky učenců o křtu Pavel v Korintě

Jest zajímavou zvláštností, že mnozí z nejschopnějších učitelů různých denominací, které hájí křest nemluvňat, připouští, že není žádného rozkazu a ani zmínky v Písmě o křtu nemluvňat. Zde několik takových výroků podáváme. Biskup Handley Monle : V Novém Zákoně nemáme skutečné nižádné zmínky o křtu nemluvňat . Dr. Plummer, mistr univerzitní koleje Durhamské : Od účastníků křesťanského křtu bylo žádáno: Činiti pokání a věřiti. Nejen že není zmínky o křtění nemluvňat, ale není též také žádného textu, z nějž bychom na tento křest souditi mohli. - Profesor L. Lange, Jena : Všechny pokusy, odůvodniti křest nemluvňat Novým Zákonem, se nezdařily. Učení toto odporuje duchu apoštolské doby a základním zásadám Nového Zákona. - Profesor Schleiermacher : Ti, kteří hledají nějaké stopy křtu nemluvňat v Novém Zákoně, musejí si je tam sami nejdříve vložiti. - Profesor Mayer : Křest dětí nemůže býti považován za apoštolské nařízení. - Dr. Agar Beet (metodista) : To musí býti připuštěno, že Nový Zákon nikde neobsahuje jasného důkazu, že by nemluvňata byla křtěna za dob apoštolských.

E. H. Mackintosh, autor znamenitých výkladů knih Mojžíšových, píše : Z mé vlastní zkušenosti mohu pouze říci, když tato otázka mocně na mne doléhala, že jsem po 32 roků marně hledal jednoduchou čárku v Písmě, jež by mluvila pro křest, mimo věřících. Rozumoval, odvozoval a uzavíral jsem, avšak přímého Písma nenašel jsem ani puntík.

Děkuji Bohu, že jsem žádného z vás nekřtil . (I. Kor. 1, 14 ), citují mnozí věřící na obranu, nechtějí-li se nechat pokřtít. Avšak apoštol Pavel neděkuje Bohu, že Korintští zůstali nepokřtěni, neboť po jeho kázání v Korintě byli ti, kteří slyšeli a uvěřili, pokřtěni (Skut. 18, 8 ). A byli to mnozí, jak čteme, které Pavel sám křtil - z nich jenom Krispa a Gáia, a čeleď Štěpánovu. Ostatní byli asi pokřtěni od jeho některých pomocníků. Když pak v Korintě nastaly roztržky a tvořily se skupiny se jmény, tu Pavel, v pohledu na tyto různice, děkuje Bohu, že Korintské nekřtil. Aby někdo neřekl, že jsem ve jménu svém křtil (1.Kor. 1, 15 ). Rozhodně ale o křtu hovořil, neboť Korintští po uvěření ihned byli pokřtěni.

Často slyšíme vyznávající křesťany říkati : Křest není podstatnou věcí ke spasení . Zcela správně, ale křest jest podstatným důkazem poslušnosti ze strany těch, kteří jsou učedníky Kristovými. Když Abrahamovi bylo Bohem nařízeno, aby obětoval Izáka, tedy Abraham neřekl, že obětování lzáka není podstatným prostředkem k jeho spasení, a že by i bez tohoto výkonu mohl přijíti do nebe . Všichni, kteří skutečně věří v Pána Ježíše Krista, jsou spaseni, ať jsou pokřtěni nebo nikoli, avšak poslušnost jest ovocem a důkazem lásky. Slova Kristova to připomínají: Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude . Kdosi správně poznamenal : Když lidé mluví o podstatných a nepodstatných věcech, míní obyčejně tím prvním věci, týkající se jejich vlastního spasení, a tím druhým věci, jež se pouze týkají  slávy Boží .

Poněvadž tedy křest byl ustanoven pro věřící a ty jsi jeden z nich, nejsa pokřtěn, proč déle otálíš ? Vstaň a nech se pokřtíti!

Ačkoli učení Písma a křtu věřících jest velmi jasné, nikterak nenahlížíme, proč by na základě tohoto učení musila býti zřízena zvláštní denominace, zvaná baptisté . To by mohl konec konců založit někdo novou sektu, která si za důvod k tomu vezme přikázání Krista o večeři Páně, vystrojí ji novým církevním zřízením a nazve ji Páněvečeřisté . 

Zpět k obsahu


Večeře Páně Kdy bývala slavena a kým?  

Večeře Páně byla ustanovena rovněž jedině pro věřící. Pouze ti, kteří znají Pána Ježíše Krista, mohou se na Něho, jako na svého osobního Spasitele, rozpomínat. Byli to jedině učedníci Pána Ježíše Krista, kteří se sešli k lámání chleba (). Stůl Páně je určen pouze pro lid Páně, a účast na něm může bráti každý, koho přijal Bůh. Omezení k účastenství a obecenství při stolu Páně jsou podrobně uvedena ve Slovu Božím. Základ křesťanského obecenství jest v plánu Božím a má proto být i v každém křesťanském sboru tak široký, že uzavírá všecky dítky Boží. Mdlého pak u víře přijímejte (Řím. 14, 1 ); a důvod k tomuto přijetí jest : Neboť Bůh přijal jej (v. 3 ). Jestliže tedy Bůh někoho přijal, jsme povinni (není-li ovšem případu, kde nám Slovo Boží přikazuje konati církevní kázeň) - i my přijati jej. Jedno má býti každému sboru jasné a postačitelné : Tato duše je věřící . Ona nemůže býti vyhnána ani zavržena, a jest oprávněna zúčastniti se večeře Páně.

Jedna paní v Glasgově chtěla býti přijata do sboru křesťanů, kteří se jednoduše shromaždovali ve jménu Páně. Mezi jiným vyučovali ji též o pravdě křtu. Ona však stále ujišťovala pevně, že byla již jednou pokřtěna jako malé dítě. Věřící snažili se jí dokázati z Písma, že vlastně křesťanského křtu ještě neobdržela, a že jest její výsadou a povinností dáti se pokřtíti. Avšak ona horlivě stála na svém tvrzení, že rozkazu Páně již uposlechla. Konečně řekla: Mně stačí, že jsem byla již pokřtěna, protože ale velice toužím býti přijata mezi vás, jsem ochotna dáti se znovu pokřtíti. Oni však nemohli vzíti na sebe takovou zodpovědnost, a pokřtíti ji z této příčiny. Viděli však, že při ní to nebylo zatvrzení a neposlušnost, ale nepochopení a nepoznání, přijali ji mezi sebe bez křtu ponořením. Jim prostě stačilo, že byla dítkem Božím. Po několika týdnech poznala, že křest je přikázáním Páně a pravdu jím znázorněnou (Řím. 6, 3. 4 ) a nechala se pokřtít. Nikoli světla (jasnost a poznání), ale život jest podmínkou křesťanského obecenství. Také nemá být příčinou k přijímání věřících společnost, odkud přichází, nýbrž skutečnost, že jsou Páně.

V Bibli čteme, že první den po sobotě, sešli učedníci k lámání chleba (Skut. 20, 7 ). Jistě to nebyl nějaký jejich výmysl, aby se sešli první den po sobotě a k lámání chleba . Ale naučili se tak jednat od apoštola Pavla a jeho pomocníků na jejich cestě přes Troadu do Filipis (Skut. 16, 8 ; II.Kor. 2, 12. 13 ), jednak v obecenství s jinými sbory, neboť Pavel všude tak ve všech církvích (sborech) stejně učil (I.Kor. 4, 17 ). Lámání chleba bylo předmětem, k němuž se křesťané sešli a mají až podnes scházet. Oni se nesešli kvůli Pavlovi, aby jej slyšeli, a aby jim kázal, ale k lámání chleba, ačkoliv apoštol použil této příležitosti a prodlil řečí až do půlnoci. Bezpochyby byla to zvláštní příležitost k poučování a napomínání, spojená s tímto hodem. A od tohoto hodu je ani tak vzácná návštěva tolika bratří, s Pavlem v čele, neodvrátila!

Čím častěji slavíme večeři Páně, tím lépe pro nás! V prvních stoletích se pohlíželo na žádost po večeři Páně jako na měřítko lásky k Pánu Ježíši. Zajisté, že příhodnějším dnem k slavení této Jeho památky je den Jeho zmrtvýchvstání, jako byl na počátku. Je to první den po sobotě a my, majíce volno, nemáme na Něj a Jeho milostivé přání : to čiňte na mou památku zapomínat a tohoto společného shromáždění svého opouštěti (Žid. 10, 25 ). Když nezapomínáme vzdělavatelných nebo evangelizačních shromáždění v ten den, nemáme tohoto shromáždění svého kdy smrt Jeho zvěstujeme, dokudž On nepřijde, teprve zapomínat. Večeře Páně je ztišením u Jeho nohou, místo, které Maria, více rozumějíc svému Pánu, vyvolila, a kam všecky věřící Marty, pečlivé při mnohé křesťanské službě, ke ztišení a k posilnění též pozvány jsou, aby pak společně, bez reptání a naříkání, lépe sloužiti mohly.

Velké většině křesťanských vyznavačů bývá večeře Páně vysluhována pouze příležitostně, podle podání a ustanovení lidských . Pod záminkou, aby příliš nezevšedněla a nestala se mnohým lhostejnou, má jednou za měsíc neb čtvrtletně dostačit. To samé by se potom mohlo říci i o čtení Slova Božího aby nám nezevšednělo, tak je čteme jednou za měsíc . Jaký by to byl a je klam ! Když čím častěji čteme Slovo Boží, čím častěji zvěstujeme a připomínáme si Jeho smrt v lámání chleba a pití z kalicha, tím vzácnější a dražší jsou nám, tím více jsme požehnáni a i druhým ku požehnání.

O apoštolech víme, že to byli muži vystrojeni zvláštní mocí Ducha Svatého, takže se skrze ruce jejich dály mnohé divy a zázraky a Bůh ve své milosti dal jim nahlédnouti do svých přítomných i budoucích plánů, a to, co jim zjevil, nám skrze ně oznámil. Jejich učení přijímáme za Jeho vůli a učíme se od nich, jsouce vzděláni na jejich základě. Mimo nich měla církev v prvních dobách mnoho mužů, plných víry a Ducha Svatého (Skut. 6, 5 ; 11, 24 ) a mnoho proroků. A jak tito muži, proroci, apoštolé i církev rozuměli tomuto přikázání Páně ? Tak, že zůstávali v učení apoštolském a ve společnosti a v lámání chleba a na modlitbách (Skut. 2, 42 ), tak, že lámali po domích chléb (v. 46 ), tak, že se sešli k lámání chleba . Myslíme, že tito muži, plni víry a Ducha Svatého a prvotní církev nečinili chyby, když se scházeli tak často k večeři Páně (stolu Páně), ale že je činí dnešní křesťané, když se ke stolu Páně zřídka kdy schází.

V následujících řádkách uvádíme obsah rozmluvy jisté věřící paní s jedním bratrem v Kristu : Doufám, pravila, že jste se měli dobře tohoto jitra ve vašem shromáždění, a že také váš kazatel měl dnes znamenité kázání. My se mám vždy dobře odvětil onen bratr, my se scházíme k Pánu Ježíši, abychom s Ním stolovali, tedy k vůli Němu a proto nemůžeme býti zklamáni. Dejme tomu, pokračoval náš bratr, že by královna oznámila, že bude přijímati návštěvy, a vy byste byla též od ní pozvána na jisté místo, v určený den a na určitou hodinu se dostaviti. Ale tu přijde nějaký šlechtic do vašeho města a ohlásí hned svoji přednášku o Jejím Veličenstvu, kterou bude míti v tentýž den a tutéž hodinu, na kterou vás královna pozvala. Zda-li nepůjdete raději setkati se s královnou, nežli poslouchati onoho šlechtice, jenž vám pouze o ni chce vyprávěti? Zajisté, že bych raději uposlechla pozvání královny samé. A to jest právě ten rozdíl mezi mnou a vámi, pravil dále. Já se jdu raději setkat s Pánem Ježíšem samým, u Jeho vlastního stolu, kdežto vy jdete poslouchat, co vám jeden z Jeho služebníků bude o Něm vyprávět . Mnohé z dítek Božích, podobně jako tato paní, na místo, aby toužily rozpomínati se na Pána v lámání chleba prvního dne po sobotě, t. j. v neděli, jsou spokojeny s tím, když slyší z úst některého kazatele o Něm pouze přednášeti.

V prvních dobách církve nebylo ničeho známo o nějakém úřadu předsednickém při Večeři Páně. Byl to Pán sám jenž při ustanovení své Večeře, díky vzdával, lámal chléb a podával učedníkům (1. Kor. 11, 23-25 ). Oni pouze brali z Jeho ruky odznaky Jeho těla a krve . To bylo vše, co při Večeři Páně činili. Z tohoto Písma se mnozí domnívají, že kazatelé církví předsedají na místě Pána Ježíše a udělují svátost . Když Kristus ustanovil svoji Večeři na svoji památku, neřekl Janovi: Když odejdu k Otci, Ty budeš vždy při Moji Večeři předsedati. Zdali nám nezaslíbil, dokud byl ještě na zemi: Kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tuť jsem já uprostřed nich (Mat. 18, 20 )? Poněvadž tedy Pán jest uprostřed svých, k Jeho jménu shromážděných, proč by si měl někdo z nich osobovati a zaujímati Jeho místo? Ačkoli tělesnýma očima nepoznáván jest přece jenom je přítomen očím víry.

Mohl byste přistoupiti k naší církvi, pravil baptista-křesťan jednomu svému příteli. Kdo vám předsedá u stolu Páně? Pan kazatel N. N. Kdyby však vstoupil sám Pán do vašeho shromáždění, co by činil pan kazatel? Zajisté, že by povstal a postoupil by své přední místo Kristu u stolu. Zdali však Pán Ježíš nezaslíbil svoji přítomnost dvěma neb třem ve jménu Jeho shromážděným? A poněvadž On je uprostřed nich, proč má Pan kazatel N. N. uchvacovati Pánu přední Jeho místo u stolu? Není potřebí zajisté doložit, že otázka tato zůstala bez patřičné odpovědi.

Ve Slově Božím není ani té nejmenší zmínky o Izraelitech, přisluhujících svátostmi. Není žádných svátostí v Novém Zákoně! Slovo svátost jest přeloženo ze slova sakramentum, znamenající přísahu. Římští občané činili při odvodu k vojsku sakramentum čili přísahu věrnosti své vlasti. Při rozpomínání se na smrt Páně, věřící v lámání chleba nečiní ani slib, ani přísahu, oni slaví Večeři Páně. Není žádného důkazu, že byla přítomnost starších (biskupů) nebo služebníků naprosto nutná, když byli věřící k lámání chleba shromážděni. My si nikde nečteme, že kazatel ten a ten vysluhoval svátost Večeře . Tento církevnický výraz byl tehdy úplně neznámým. Byli-li toho prvního dne po sobotě, když se učedníci shromáždili k lámání chleba, starší a biskupové též přítomni; brali chléb a víno s ostatními bratřími. Ale jména svátost, duchovenstvo a vysluhování svátostmi tehdy ještě vymyšlena nebyla.

Zajímavá zpráva se objevila ve sloupcích kanadského denominačního orgánu Baptist . Zdá se, že malé baptistské shromáždění v řídce obydleném okresu Ontario postrádalo již po několik roků schopného, ordinovaného kazatele. Během doby stali se členové neposlušni vůči Pánu (jestliže nesplnění jednoho přikázání [křtu] je neposlušností; tedy nesplnění jiného přikázání (Večeře Páně) jest zajisté také neposlušností), nescházejíce se k lámání chleba. Jeden člen onoho sboru zaujal postavení novozákonní a dokazoval, že malé ono shromáždění je oprávněno míti večeři Páně i v nepřítomnosti ordinovaného kazatele nebo ordinovaného staršího . Jiný však tvrzení tomu odpíral, uváděje, že kdyby takové neslušné a neoprávněné jednání v baptistské církvi bylo povoleno, vedlo by to nevyhnutelně k Plymouthismu (Darbysmu). Zda bylo církevní dovolení, poslouchati Pána; tomuto malému shromáždění dáno, nemůžeme říci. 

Zpět k obsahu


Neuskutečnitelné zásady Nadpřirozená moc

Často nám říkají, že zásady, na stránkách tohoto spisku uvedené, nelze prý v životě prakticky uskutečniti. Jestliže jsou to ale Boží zásady, jest naší povinností je prováděti v odvislosti a s pomocí Ducha Svatého. Nezdar v provádění Božích zásad nemůže tyto změniti aneb odstraniti, a jistě naše zodpovědnost nepřevyšuje nikdy naši schopnost. Jest dobře si vždy uvědomit, že novozákonní zásady a přikázání vyžadují novozákonní moci za účelem jich zdárného plnění. Jeden starý a vážený náš přítel H. rád vzpomínal na rozmluvu, již měl kdysi ve vlaku s farářem církve anglické. Během rozmluvy onen pan farář poznamenal: Nikdy nepokouším se nutit lidi do kostela . Často říkávám svým farníkům, že by měli v duchovních věcech činit to samé, co činí se svými denními nákupy, totiž jíti tam, kde budou nejlépe obslouženi. Když jim metodistický farář dá více dobrého nežli já, nechť jdou k němu - já jim nebráním . Pan H. odvětil, že ačkoli toto jednání z jeho hlediska jest svobodomyslným, jest přece jen velice mylným. Jestliže činíte v církvi to, co Pán o církvi rozkázal, pak měli by zůstati u vás, jsou-li ovšem oni i Vy dítkami Božími. Jestliže však zřízení Vaší církve odporuje Pánu, pak, i kdyby se Vám sebe více líbila, ani Vy, ani Vaši členové tam nemají co činit . Ó, pravil duchovní, nemyslím, že nám Bůh dal o těchto věcech nějaká přímá nařízení. Já věřím, že On dává nám značnou svobodu jednat dle toho; jak v každém jednotlivém případu za nejvhodnější uznáme a že jsme ospravedlněni, jednáme-li tímto způsobem. Odpověď pana H. zněla pak následovně: Naopak, neboť Slovo Boží mluví o těchto věcech právě tak zřetelně, jako o cestě hříšníka, jenž chce býti spasen . Bylo by mi velice milé, kdybyste mi ukázal kde, odpověděl onen farář, a pak společně hledali ve Slovu Božím. Shledali, že ti, kteří radostně přijali evangelium, byli pokřtěni, jak stále zůstávali v učení apoštolském; ve společnosti, v lámání chleba a na modlitbách (Skutk. 2, 41. 42 ), jak se učedníci sešli v první den po sobotě ke stolu Páně (Skutk. 20, 7 ), jak ve svých shromážděních všichni jeden po druhém vždy mohli svobodně prorokovali (vykládali, napomínali), aby se všichni učili a všichni se potěšovali i jedni druhým poddáni byli (I. Kor. 14, 31.32 ), jak starší v jednom každém shromáždění mají pásti stádo Boží, opatrujíce je a očekávajíce odměny, až se ukáže kníže pastýřů (I. Petr. 5, 1-4 ). Když skončili, pravil duchovní: Vše mě velice zajímá, co jste mně právě uvedl. Jest to velice krásné a v theorii to zní zajisté dokonale; avšak v praxi, zdá se mi, že by bylo zapotřebí nadpřirozené moci, aby vše to mohlo býti uvedeno v život. Nepochybně, odpověděl p. H. to jest právě to, čeho potřebujeme; řekněte mi však, proč byl dán Duch Svatý? odvětil, o tam jsem skutečně ještě nikdy nepřemýšlel . Mnozí podobně, jako tento pan farář, nepřemýšlejí o úkolu a úřadu Ducha Svatého, který On koná při věřících, když se chtějí řídit Slovem Božím. V I. ep. Korintským v kap. 12 je zmínka o darech, jenž povýšená Hlava své církvi dala, a praví se tam: Ale to vše působí jeden a týž Duch, rozděluje jednomu každému obzvláštně, jakž ráčí (kap. 12, 11 ). Užíváním různých darů pod vedením Ducha Svatého bude lid Boží upevněn, posilněn a utvrzen u víře. 

Zpět k obsahu


Duchovenstvo a světský stav Proč zaveden - Ctihodný

Prvé, nežli svět vzal vyznávající církev do svojí ochrany, nebyly vůbec známy kastovnické rozdíly, zvané duchovenstvo a světský stav . Slovo duchovenstvo je přeloženo z řeckého kléros a znamená podíl nebo dědictví (I. Petr. 5, 3 ) a vztahuje se na všecky věřící. Ti, kteří nepatří do tohoto domnělého duchovenstva, jsou nazýváni světským stavem čili laiky, od řeckého laios, t. j. obecný lid, lůza. Duchovenstvem čili klerikály míní se třída lidí, mající úřední právo k vůdcovství v duchovních věcech a ke zvláštní blízkosti Boží, plynoucí z úředního postavení. Následkem toho jest každý duchovní v moci svého úředního, jemu přiznaného místa, pouze jediným ve shromáždění, jemuž přísluší moc vysluhovati svátosti ; ostatní jsou pouze laikové - obecný lid, kteří nesmí se odvážiti kněžské povinnosti vykonávati. A tyto rozdíly činí a trpí se nejen ve státních, ale i ve většině svobodných církví. Ale, která část Písma mluví o těchto dvou třídách, zvaných duchovenstvo a světský stav ?

 Kde nalezneme nějaké zmínky o lidech, zvaných duchovenstva (roztříděných mimo to ještě zvláštními tituly a hodnostmi), ustanovených výhradně ke službám Božím? Zdali nejsou veškeré dítky Boží kněžstvem (I. Petr. 2, 5 a 9 )? Zdali nemají všichni věřící právo přistupovati k Bohu a obětovati Jemu duchovní oběti (Žid. 10, 22 ; 13, 15 )? Dr. Stanley, děkan westminsterský, praví ve svých Christian Institutes o duchovenstvu takto: V prvních začátcích křesťanstva třída zvaná duchovenstvo nebyla známa. Dr. A. T. Pierson napsal: Tyto názvy: duchovenstvo nebo světský lid byly výmyslem ďáblovým v temných dobách . Uvedení tohoto rozdílu do církve Kristovy nebylo pouze jen obyčejným vynálezem ďáblovým, ale mistrovským kouskem jeho satanského umění .

Dávati lidem pochlebná jména a udíleti jim hodnosti jest naprosto nebiblickým (Job. 32, 21. 22 ), zvláště jména a tituly, jež Bohu samému jediné náleží. Svaté a hrozné (vl. ctihodné) jest jméno Jeho (viz Žalm 111, 9 ). Kdokoli přivlastňuje si titulu ctihodný, jedná proti zásadě biblické, prohlášené u Mat. 23, 8-12 . Když se církev vdala za svět, byly hned vynalezeny řády, roucha i ornáty, a vyznavači Kristovi šli tak daleko, že ruku v ruce s duchem světa tohoto založili řád církevnické šlechty, jež měla a má míti duchovní panství a vládu nad veškerým křesťanstvem . Od té doby mají: Svatého Otce; Jejich Eminence, pány kardinály, Jejich Milost a Jasnost arcibiskupy; velectihodné biskupy, veledůstojné arciděkany a děkany, dvojctihodné faráře i vikáře, velebné pány a reverendy.

C. H. Spurgeon, mluvě o služebnících Páně, přivlastňující si titul Reverend (ctihodný), poznamenal: Jest zvláště podezřelou okolností, že žádná třída lidí se tak ráda nevystavuje na obdiv svým titulem, jako ti, kteří se vydávají za služebníky pokorného Ježíše. Petr a Pavel byli jistě velectihodní muži, ale netoužili po tom, aby je druzí tak nazývali. Mladík, jenž právě vyšel z ústavu a zaujal místo za kazatelnou, nazývá se již ctihodným panem Smithem, kdežto jeho zbožný a zkušený otec, jenž po padesát roků chodí upřímně s Bohem, nemá na takový titul žádného práva. Divíme se, kde mohl takový výmysl vzniknouti, a od koho původně hříšná myšlenka tato pochází. Domníváme se, že člověk ten žil v římské ulici na trhu marnosti, ačkoli ctihodný Jan Bunyan o něm zmínku nečiní. Jedna věc jest však rozhodně jistá, že by se mu za dnů ctihodného Pavla, ctihodného Petra neb ctihodného Appolla, dobře nedařilo. 

Zpět k obsahu


Vy neuznáváte služebníky církve? Kdo jest kazatelem

My věříme jistě v Božské zřízení křesťanské služebnosti. Pán Ježíš, oslavená Hlava církve, udělil zvláštní dary některým věřícím. Onť dal některé zajisté apoštoly, jiné pak pastýře a učitele ... až bychom se sběhli v jednotu víry (Efez. 4, 11 a 13 ). Naproti tomu není možno nalézti v Písmě jediné stopy dnešních moderních služebníků církvi neb sborů. Za to nacházíme tam množství zmínek o starších (biskupech) neb pastýřích (viz Skutk. 20, 17 ; 14, 23 ; I.Petr 5, 1 ). Ačkoli uznáváme zvláštní a rozšířenou služebnost bratří zvláštními dary vystrojených, také věříme ve všeobecnou služebnost, v níž všichni křesťané mají podílu. Písmo přirovnává církev Boží k lidskému tělu, jehož každý úd má své povinnosti a schopnosti k různým výkonům. Nemůžeť tedy oko říci ruce: Nepotřebí mi tebe (I. Kor. 12, 21 ). Ale zřídil Bůh údy, jeden každý z nich v těle, tak jakž chtěl (verš 18 ). Ale majíce obdarování rozdílná podle milosti (Řím 12, 6 ). Poněvadž máme tedy obdarování rozdílná, nemůžeme se povyšovati jedni nad druhé, protože jeden úd potřebuje výkony jiného údu. Jestliže ale jediný úd, tj. lidmi ustanovený člověk má obstarati veškeré výkony, jež Bůh rozdělil mezi různé a mnohé údy a veškeré klouby, jež mohou toliko býti způsobilými k vzdělání všech podle vnitřní moci v míru každého jednoho úda (Efez. 4, 16 ), jaký div, že tak mnozí křesťané trpí v porobě, temnosti a roztržce? V každém shromáždění dítek Božích měla by býti poskytována úplná svoboda a volnost k použití a upotřebení darů, jež Kristus jednomu každému udělil. A že taková svoboda byla Duchem Svatým dána, vidíme patrně a jasně z I.Kor 14, 23-40 . V přítomné době se však vynajde a zvolí jediná osoba, zvaná kazatel *), která má jedině nároky a výhradní právo poučovati a napomínati shromáždění věřících. Tato vláda nad nimi jest udržována mocí jeho úředního postavení. Od každého takového služebníka církve - kazatele, se očekává, aby měl nejméně tři různé dary, totiž dar evangelisty, pastýře a učitele. Zřídka však nalezneme všechny tyto dary soustředěny v jediné a téže osobě. Je-li kazatel evangelistou, bývá sotva kdy schopným učitelem, aby mohl ostatní bratry vzdělávat a do Písma uvádět, aneb je-li učitelem, bývá sotva kdy žádaným evangelistou, takže neobrácení posluchači mu nebudou rozumět a zůstanou odkázáni na osobní svědectví druhých věřících. Tam kde toliko ustanovený kazatel smí hovořiti ve shromáždění, tam je znemožněno upotřebení darů, které Bůh svěřil ostatním věřícím. V takových shromážděních bývá Duch Svatý uhašován a potrava, kterou Pán podává skrze mnohé údy věřícím k posilnění, nebývá předávána, a tak hubenost, roztržka a blud musí brzo následovat. Jeden presbyterský časopis psal: K výchově řádných služebníků církve jest nejméně deseti roků potřebí. Avšak lidmi vychovaní služebníci, kteří se naučili krásně kázat, jsou jen na překážku v církvi Páně.

Každý věřící jest zodpovědným Pánu, zda používá či nepoužívá duchovních i jiných darů, které by obdržel. Křesťané nemusí čekat na lidské zmocnění, povolení nebo koncesi k učení, kázání a napomínání. Jeden každý, jakž vzal dar, tak vespolek tím sobě přisluhujte, jako dobří šafáři rozličné milosti Boží (I. Petr. 4, 10. 11 ).

Mohl by někdo namítnout, že kde je tak mnoho svobody v přisluhování, tam že se budou pokoušet sloužit i lidé zcela neschopní, které Bůh nepřipravil a dary nevystrojil. Na to odpovídáme, že takoví lidé nebudou mít průchodu, neboť bratři posvěcení a ke službě vystrojení, snadno poznají, kdo má a kdo nemá poselství ode Pána. A jelikož Písmo stačí pro všecky případy, stačí proto i na tyto. Také chyby a nedokonalost v provádění Božích zásad, tyto nikdy nemění a neruší.

*) Kazatel, řecky keryx . Tímto slovem můžeme označiti každého člověka, který něco hlásá, zvěstuje neb káže. Označení toto náleží v církvi všem bratřím, kteří o Pánu Ježíši svědčí ať již jedné nebo více duším. Káže-li některý řemeslník, rolník nebo úředník Krista, Bible o něm praví, že je kazatelem. Kterak uslyší bez kazatele? (Řím. 10, 14 ). Ano, dle této kapitoly můžeme docela i slunce, měsíc a hvězdy nazvati kazateli, jelikož po vší zemi rozšel se zvuk jejich a do končin okršku země slova jejich (Řím. 10, 18 ; Žalm 19, 4. 5 ). Jaké máte povolání? , ptal se kdosi jednoho obuvníka. Mé povolání je sloužiti nebeskému Pánu, zvěstovati evangelium a ke spasení přiváděti nesmrtelné duše - ale živím se zhotovováním bot . Tento člověk byl dle Bible kazatelem. Na toto slovo si dělají výhradní právo obyčejní lidé, kteří na kazatele studovali a pak byli na kazatele ordinováni. Ale o nějakém studování a ordinování na kazatele Bible ničeho neví. Toto pojmenování není také titulem pro svět, právě tak jako jím nejsou slova apoštol, prorok, učitel a pastýř . Pavel psal o sobě, že byl postaven a ustanoven za kazatele a apoštola Kristova a učitele pohanů (I. Tim. 2, 7 ; II. Tim. 1, 11 ), ale nebyl ani na kazatele a ani na apoštola, ani na učitele ordinován. On se jím prostě stal z milosti Boží. O Noe je napsáno, že byl kazatelem spravedlnosti, a také nebyl na kazatele ordinován (II. Petr. 2, 5 ). A tak až dodnes máme tisíce a tisíce služebníků Páně, které svět jmenuje dle práce, jež si chléb vydělávají, truhláři, kováři, krejčími atd., kteří ale ve službě v církvi a ve zvěstování evangelia v ničem si nezadají s těmi, kteří všechen čas věnují práci Páně. Ti jsou také kazatelé. I o nich platí: Jak krásné nohy zvěstujících pokoj, zvěstujících dobré věci (Řím. 10, 15 ). Suma všeho: Bible nezná žádnou kastu lidí, zvanou kazateli, ani žádný titul a hodnost kazatele .

V II.Tim. 4, 5 má býti: Dílo evangelisty konej, místo dílo kazatele konej . Zde není řecké slovo kléros, ale evangelistes . 

Zpět k obsahu


Zvolení a najatí služebníci Slovo úřad v naší Bibli

Nemáme též žádné slovo v Písmu o církvi, volící si svého pastýře neb kazatele, čili jinými slovy o ovcích volících si svého pastýře. Pán daroval pastýře a církev vzala. Církev neboli sbor nemá žádného práva volit a stanovit, který z Božích darů duchovních chce přijmout. Tato nepatřičnost byla počátkem sektářství v Korintě. Někteří dávali přednost Pavlovi a jeho duchovním darům, jiní Apollovi, jiní Petrovi a darům, které tito měli. Byli nespokojeni vzít si všecky dary a proto zvolili si tehdy Korintští takové, které měli sami za nejlepší.

Někteří věřící se zvláštní smělostí usilují dokázat, že křesťané mají též právo zvolit si své služebníky-kazatele, jako si mohou voliti své lékaře nebo právníky. Ale Písmo nedává nikde souhlasu k takovému smýšlení. Na obhájení této theorie bývá uváděna 6. kapitola ze Skutků apošt., ale tu podotýkáme, že sedm vybraných mužů nebylo zvoleno k učení nebo ke kázání, nýbrž k přisluhování stolům . Jejich výkony a povinnosti, ke kterým byli zvoleni, týkali se výhradně časných, nikoli duchovních věcí. Jisté, že je náramný rozdíl mezi péčí o peníze a pokrmy a mezi péčí o duše! Tohoto důkazem je druhý verš oné kapitoly, kde se činí rozdíl mezi službou v Slově a přisluhováním stolům . Ačkoli církev jeruzalémská těchto sedm bratří vyvolila na rozkaz apoštolů, ona zvláštní služba jim byla svěřena apoštoly samými.

Slovo Boží napomíná věřící, aby znali ty, kteří pracují mezi nimi (1.Tess. 5, 12 -13 ), aby pozdravovali, vzpomínali a poslouchali jich (Žid. 13. 7 , 17. 24 ), a ne nikdy, aby si je sami volili neb ustanovili. To činí Pán - Hlava Církve - který si je vystrojí dary svými. Služebníci Kristovi nemají být poznáváni (a také nemohou býti poznáni) po úřední hodnosti, titulu a nebo ordinací, ale po práci. Připouštíme sice, že i v mnohých denominacích jsou Bohem nadaní učitelé, evangelisté a pastýři, avšak oni nejsou jimi následkem lidského ustanovení a ordinace, nebo školského vzdělání, ale vystrojením a vůlí Boží. Dobrý krejčí je známý jakostí své práce. Tou samou cestou stávají se známými ti, jež Duch Svatý za evangelisty, pastýře a učitele povolal a ustanovil. Ačkoli presbyteři, synody, církevní výbory a konference uvádějí kazatele do úřadů církevních*), křesťané nejsou však proto nikterak vázáni nebo povinni uznati je za Bohem povolané ku zvláštní službě, leč by prokázali schopnosti. V Písmě podrobně uvedené (viz I. Tess. 5, 12. 13 ; Žid. 13, 17 ).

Nynější zakořeněný zvyk dnešních kazatelů, nechajících se najímat lidmi za tolik a tolik ročního platu, jest rovněž protibiblickým a zavrženíhodným. Kupování, prodávání a najímání, vztahující se k přisluhování v církvi Boží, jest naprosto nesprávným jednáním. Představme si apoštola Pavla, že by se Korintskými najal za ujednaný plat! Jestliže kazatel je najmut lidmi, tedy je služebníkem jejich a oni jsou jeho pány, platíce jej. Když jeho kázání se posluchačům znelíbí (mnozí z nich mohou býti neobrácenými!), tedy zajisté brzy pocítí, že je pro něho lepší ohlédnout se po nějakém novém místě v jiném sboru. Na druhé straně zase kazatelé, zdá-li se jim plat malý, pohrozí stávkou neb výpovědí. Tak jistý kazatel se kdesi rozkřikl na přítomné údy církve : Což pak myslíte, že Vám budu kázat za .... korun? - Je svatou pravdou, že Pán ustanovil, aby ti, kteříž evangelium zvěstují, z evangelium živi byli (I. Kor. 9, 14 ), a proto ti, jež On vystrojil, povolal a poslal, budou vždy míti své potřeby opatřeny, aniž by museli sahati k nebiblickým prostředkům. Služebníci Kristovi mají vzhlížet o pomoc jedině ku Pánu samému. Kdyby najímání bylo zrušeno, byli by brzy i nájemníci (Jan. 10, 12 ) odstraněni. Jestliže ale služebníci Kristovi nejsou ve stavu (schopni) Mu důvěřovat, že by naplnil všelikou potřebu jejich, tak ať si najdou nějaké poctivé zaměstnání, kterým by si svůj denní chléb vydělávat mohli.

Různé denominace pomáhají si často příspěvky i od lidí nevěřících. Vše možné bývá podnikáno, aby příjmy k podporování jejich věci byly zvýšeny. Církevní zábavy, trhy a bazáry, slavnosti, vědecké přednášky, večírky, výlety, koncerty, loterie (tomboly), ba i ochotnická divadelní představení napomáhají vynucovati peníze z kapes neobrácených mužů a žen k zaplacení kazatelova služného, nebo k zaplacení dluhu, který vázne na mnohých domích Božích .

Jaký div, že pak jeden nevěrec poznamenal k presbyterskému kazateli: Myslím, že váš Bůh musí mít velikou nouzi o peníze; soudím tak podle lákadel, jichž církve užívají, aby je pro Něho získali. Celý podpůrný systém církevní, spočívající v zábavách a podnicích, jest světský. Satan činí si zástavní právo na všecka zařízení, jež synové hněvu (Efez. 2, 3 ) pomáhají podporovat. Když křesťané vstupují do Egypta, aby si tam vyžádali pomoci od neobrácených lidí pro dílo Páně, pak nemusí být nikterak překvapeni, když světští lidé budou žádati, aby měli také podílu v jejich řízeních a záležitostech církevních. Živý a věčný Bůh není ještě a nebude ožebračen! Ten, který živil a vydržoval národ Izraelský na neúrodné poušti, bude moci zajisté uživiti také ty, které povolal a vystrojil k dílu Svému, aniž by potřebovali bráti útočiště k žebrání peněz od nevěřících. Jeho Slovo dí: Nic nevzali od pohanů (III. Jan. 6-8 ). 

*)Úřady a úředníky nacházíme ve státních podnicích, světských spolcích a světských církvích, nikoli ale v církvi Páně . Ona má služby, služebnosti nebo přisluhování a služebníky . Slovo úřad se v celém Novém Zákoně vůbec nenachází; v následujících místech české Bible místo úřad má státi služba nebo služebnost . K Řím. 12, 7 jest slovo diakonia, které znamená službu nebo služebnost, nikdy ale ne nějaký úřad v dnešním slova smyslu. Diakonia je na náledujících místech přeložena slovy : službou, přisluhováním nebo služebností ; viz: I. Kor. 16, 15 ; II. Kor. 4, 1 ; 5, 18 ; 6, 3; Efez. 4, 12 ; Kol. 4, 17 ; I. Tim. 1, 12 . atd. K 1.Tim. 12, 7 má tudíž také býti: Buďto službu v přisluhování, místo: úřad v přisluhování .

V I. Kor. 9, 17 čteme: Úřad je mi svěřen . Zde je slovo oikonomia, které se rovněž vyskytuje v Efez. 1, 10 ; 3, 2 ; Kol. 1, 25 , kde je různě přeloženo. Dále se nachází u Luk. v kap. 16., verších 2., 3., 4. , kde je přeloženo slovem vladařství . To samé slovo, jenže mužského rodu, je v téže kapitole ve verši 3. přeloženo slovem vladař a ve verši 1., šafář ; v následujících místech též slovem šafář : Luk. 12, 42 ; I. Kor. 4, 1. 2 ; Titus 1, 7. ; I. Petr. 4, 10 . Toto slovo lze těžko přeložiti. Němci je překládají slovy Haushalt, Verwaltung (domácnost správa); Weizsäcker jednou Anordnung (nařízení). Anglická Bible v těchto dvou místech v ep. k Efezským a jednou v ep. ke Kolosenským krásně slovem dispensation (období, dispensace); na ostatních místech stewardship (správcovství, správa). V I. Kor. 9, 17 místo úřad by se tedy spíše mělo přeložit správa nebo šafářství (ustanovení, příkaz, řízená atd.).

V Efez. 6, 20 je to samé slovo jako v II. Kor. 5, 20 , kde je přeloženo poselství . V Efez. 6, 25 by správněji mělo býti : pro něž vyslancem (neb postem) jsem v řetězu, místo úřad konám . Německá i anglická Bible překládají vyslancem na obou místech.

V ep. k Žid. 8, 6 , kde je řeč o Kristu, máme slovo leiturgia (veřejná služba) V následujících místech je to samé slovo přeloženo službou, viz II. Kor. 9, 12 ; Filip. 2, 17 ; Žid. 9, 21 . To samé slovo mužského rodu se nachází k Řím. 13, 6 ; 15, 16 ; Žid. 1, 7 ; 8, 2  a znamená služebník (veřejný). U Lukáše 1, 23 je totéž slovo; a v kap. 23, 50 má být : jeden z radních namísto jeden z úřadu, ačkoliv se zde jedná o židovskou radu (viz verš 51.), kde je tentýž výraz. 

Zpět k obsahu


Ordinace Apoštolé a jimi zplnomocnění bratři - Jejich zakládající moc

Také nikde v Novém Zákoně nenajdeme, že by křesťané byli ordinováni čili ustanoveni nebo zřízeni lidmi k učení a kázání. Apoštolé a jimi zplnomocněni věřící muži, ustanovili a zřídili sice starší anebo biskupy, aby pečovali a bděli nad svěřeným jim stádcem, ale oni nikoho neordinovali k tomuto účelu, aby mohl kázati, křtíti a vysluhovati večeři Páně . Je samozřejmé, že mezi zřízenými staršími byli mnozí Pánem vystrojeni dary k vyučování a napomínání i zvěstování evangelia, a že těchto darů používali, ale oni nebyli k tomu zvláště ustanoveni nebo ordinováni . Biskup nebo starší byl správcem čili dohlížitelem, ale nikoli vždy zároveň učitelem nebo evangelistou. I.Tim.5, 17 . to jasně dokazuje : Předložení (t. j. starší), kteří dobře spravují, dvojí cti hodni jmíni budete, zvláště ti, kteří pracují ve slovu a učení . Toto místo Písma objasňuje nám, že tam byli také starší, kteří nepracovali ve Slovu a učení, a že proto nebyli ke kázání a učení ustanoveni, nebo zřízeni byli všickni starší, ti, kteří nepracovali i ti, kteří pracovali ve Slovu a učení. Dále v každém sboru byl větší počet starších neboli biskupů, kteří nebyli ustanoveni od církve, ale od apoštolů neb jich zástupců . Starší kazatelé nynější doby ordinují mladší kazatele a starší v napodobení apoštolů vzkládáním rukou. Na obranu ordinace bývá obyčejně uváděn text z 1. Tim. 4, 14 : Nezanedbávej daru, který jest v tobě, jenž jest dán skrze proroctví a vzkládáním rukou starších . Ale II.Tim. 1, 6 zní: Abys rozněcoval v sobě dar Boží, kterýž jest dán skrze vzkládání rukou mých . Zde vidíme zřejmě, že zvláštní ten dar byl udělen vzkládáním rukou apoštolových. Starší mu tohoto daru nepropůjčili; oni byli pouze při tom vzkládání rukou zúčastněni. Jaký dar obdrží nyní kazatel při své ordinaci? Milost ordinace byla mu udělena, pravil nám nedávno jeden kazatel. Jaký nový druh milosti to jest? Skutk. 13, 3 poskytují nám jiný příklad vzkládání rukou, který však nebyl ordinací. Byl to jednoduchý výraz ujištění církve o účastnosti na společné práci mezi pohany, k níž Barnabáš a Pavel odcházeli. Oni mnohá léta již před tím zvěstovali evangelium a vyučovali věřící v Antiochii, a rozumí se samo sebou, že bratři v Antiochii tomuto výrazu bratrského ujištění nepřikládali významu dnešní ordinace. Tážeme se však těch, kteří ordinují druhé k služebnosti: Kde jest vaše oprávněnost? Že apoštolé ordinovali, jest nadevší pochybnost jisto, ale oni byli k tomu Pánem oprávněni a vystrojeni, aby položili základ, na němž my vzděláni jsme (Efez. 2, 20 ). Pro tuto základní práci byli vystrojeni zvláštními dary, takže mohli konati zvláštní divy a zázraky, na něž Slovo poukazuje jako na legitimaci jejich apoštolství (II.Kor. 12, 12 ). Další námitkou bývá: Ale Titus přece také ustanovil starší . Zcela správné, ale on byl k tomu zase zplnomocněn apoštolem Pavlem. Tento mu píše : Z té příčiny zanechal jsem tebe na Krétě, abys to, čehož tam ještě potřebí, spravil a ustanovil po městech starší. . . (Titus. 1, 5 ). Když Titus vykonal toto poručení, měl se zase navrátiti k Pavlovi do Nikopolis (3, 12 ). Je vůbec otázkou, zda-li Titus obdržel právomoci i jinde starší ustanoviti. Jakým právem však dnešní církev ordinuje své služebníky? Nechť jediný člověk na zemi prokáže, že má právo a moc činit tak nyní! A je-li tomu tak, nechť předloží své zplnomocnění!

Kdyby dnes někteří zbožní laikové (t. zv.) jednoho ze svého středu ordinovali ke kázání evangelia, jistě. že by duchovenstvo takového sluhu církve neuznalo. Avšak tážeme se, kde a kdy obdrželo duchovenstvo samo plné moci k ordinování? Věří snad také v apoštolskou posloupnost? - Církev skotská se r. 1560 zřekla ordinace svého kněžstva skrze vzkládání rukou, nazvavši je pověrou . Avšak po jedenácti létech ordinaci zase obnovila (viz Beverley: Ministry, str. 4.). V Bibli čteme toliko o ordinaci starších, t. j. dohlížitelů. Nemáme ale žádného místa v Písmě o zřízení k farářství nebo ke kazatelství . Tato nesrovnalost byla zřejmě v denominacích pociťována, ale přešlo se to tím, že farář neb kazatel byl nazván vyučujícím starším . Záměnou jména měla být ordinace za každou cenu zachována, a k tomu směřují i všechny její obhajoby. Avšak jedno zůstává jistým : Ordinovati měli právo jedině apoštolé a jimi zplnomocnění bratři, ale potom již nikdo jiný

*) Ve Skut.ap. 14, 23 čteme : A zřídivše jim, podle daných hlasů, starší po církvích . To jedno sloveso chei rotonein, jež se nachází v tomto verši, je v naší české Bibli přeloženo skoro celou větou : zřídivše jim podle daných hlasů . V německých Biblích, v Elberfeldské i Miniaturní, je přeloženo prostě zvolili : Als sie ihnen aber in jeder Versammlung (Gemeinde) Aelteste gewählt hatten (Když [apoštolé] jim [oněm věřícím v každé církvi (sboru) starší zvolili. Weizsäcker taktéž : Oni (apoštolé) ale zvolili jim v každém sboru starší . V anglických Biblích čteme : They had ordained them elders (Oni zřídili jim starší; aut. překl.) a They had apointed them elders (Oni ustanovili jim starší; revid. přek.). Etymologický (slovo-zpytný) význam onoho slova arci je ruku vztáhnouti, bylo jej asi užíváno o volbách a schůzích lidu při hlasování. Časem ale vyvinul se smysl onoho slova na pouhé voliti . Ještě dvakráte vyskytuje se ono slovo v Novém Zákoně. Ve II.Kor. 8, 19 je správně přeloženo prosté slovem vyvolen . Ve Skut. ap. 10, 41 , kde se vyskytuje s předložkou pro (před, prvé) je přeloženo slovem zřízeným . Proto i ve Skut. ap. 14, 23 . má se jednoduše překládati jako na těchto posléze dvou jmenovaných místech prostě buďto: zvolili nebo zřídili - ustanovili . Při tomto zvolení, jež bylo výkonem apoštola Pavla a Barnabáše, nebyla církev vůbec činně zúčastněna. Svou zakládající pravomocí Pavel a Barnabáš ustanovili starší a církev je jednoduše přijala

Zpět k obsahu


Vy jste ale také sektou Kacířstvo a roztržky hříchem  

Někteří ujišťují, že křesťané; kteří se snaží jednati dle zásad, jež jsme na předcházejících stránkách vysvětlili a Písmem odůvodnili, jsou právě tak sektou, jako každá jiná. Jest to pravdou? Zda-li vůbec není možné se shromažďovati na témže základě a dle těch samých zásad jako apoštolé ? Byly církve, které jednaly dle ustanovení apoštolů, také sektami ? A když houfeček věřících tak dnes jedná, jest také sektou ? V původním textu slovo sekta zní hairesis, t. j. kacířstvo (viz Skut. 15, 5 ; 24, 5 ; 28, 22 ). Apoštol píše Korintským : Neboť musejí i kacířstva mezi vámi býti ( Hairesis, I.Kor. 11, 19 ).

Mezi jinými skutky těla, jako cizoložstvem, čarováním atd., připomíná Písmo u Gal. 5. 19. 20 též sekty čili kacířstva (hairesis). Denominace, podotknul kdosi správně, jest pouze povrchní, zdánlivě pravý význam slova schisma, vymyšlený k zakrytí nahoty a pádu křesťanství. To co mnozí křesťané zovou denominací jmenuje Písmo, jak právě uvedeno, kacířstvím (hairesis) a roztržkou nebo rozkolem (schisma) - viz v řeckém I.Kor. 1, 10-12 ; 12, 25 , takže cokoli nyní slyšíme o denominacích pěkného, ať jsou jakkoli chváleny a obdivovány (nyní jest zvláštní modou o nich všech dobře mluviti), přece zůstane pravdou pravda Slova Božího, že každá sekta je hříchem a každé tvrdošíjné přidržení se nebiblických zásad důkazem neposlušnosti. Jedno jest tělo (Efez. 4, 4 ) jest velikou pravdou Slova Božího. Mluviti o různých odvětvích církve čili denominacích, znamená konec konců tolik, jako mluviti o mnohých roztržkách; neboť církev Kristova jest jedním tělem (Efez. 5, 29-30 ), má jednoho Pána (Efez. 4, 5 ) a jednoho Ducha (I. Kor. 6, 17 ; Efez. 4, 4 ).

Poněvadž roztržka v těle Kristově jest hříchem a poněvadž nebiblických zásad a útvarů má se věřící varovati, aby nečinil roztržek, jest nutna žádoucí náprava a obrat k poslušnosti Slova Božího, v němž najdeme správné východisko z církevního zmatku. Bylo snad množení církve za časů apoštolských množením sekt? Jistě že nikoli ! Proč tedy křesťané, kteří, třebaže v malém počtu, vracejí se zpět ke skálopevným stanoviskům Písma, shromažďujíce se ke jménu Pána Ježíše, přijímajíce toho, jehož On přijal a nepřivlastňujíce a nedávajíce si žádného sektářského jména a nečiníce žádných nebiblických závazků pro obecenství, mají býti nazýváni sektou ?

*) Dnes již nemáme na živu žádné apoštoly, aby někomu ze své zakládající mocí udělili právo i moc někde starší ordinovat. Ale díky milostivé péči našeho Pána, že vzdor tomu v každém sborečku můžeme nalézt bratry, kteří jsou vystrojeni dary a trpělivostí a kteří o církev Boží pečují. Když ne již více skrze apoštoly, tedy přímo Duchem Svatým máme dnes mnoho starších ustanovených, jimž také platí ono slovo : Buďtež tedy sebe pilni i všeho stáda, v něm Duch Svatý ustanovil vás biskupy, abyste pásli církev Boží, kteréž sobě dobyl svou vlastní krví (Skut. ap. 20, 28 .). Tito starší mají býti církví, která vidí jejich dary, prostě uznáni, ale nikoliv ordinování, t.j. voleni - zřízeni. Jejich postačitelnou legitimací jsou duchovní dary, které obdrželi, a příkladný život, který vedou.  

Zpět k obsahu


Naše postavení (stanovisko) a stav Dvojí způsob sektářství - Svědectví

Připouštíme otevřeně, že pravé církevní postavení nezaručuje ještě správný duchovní stav. Jest zcela možno že křesťané, biblické postavení zaujímající, mohou se v srdci i cestách svých státi sektářskými. Přirozeně jsme zajisté všickni k sektářství nakloněni a velice potřebujeme širokosti mysli (1.Král. 4, 29 ) k chodění na úzké cestě poslušnosti. Misionář Henry Groves pravil, že špatný stav, jenž jest uvnitř, jest vždy více nebezpečnější duši a více škodlivý duchovnímu životu, nežli chybné postavení, jenž jest zevně. O sektářství napsal tento muž Boží toto : Ačkoli sektářství má různé formy a útvary, charakterisují je toliko dvě známky : 1. Sektářství vyžaduje nejen zvláštního názvu pro církev, ale též uznání zvláštních pravidel jež ve Slově Božím nejsou obsažena. 2. Ačkoli činí Slovo Boží základem pro obecenství, vyžaduje na věřících pochopení a podrobení se pravdám, jenž Bůh neučinil rozhodujícími pro obecenství věřících. V prvním případu je Slovo Boží v pravém smyslu slova jako Boží postačitelný vůdce, zavrženo, v druhém nesprávně užíváno a tak učiněno příčinou roztržek... Tento druhý způsob sektářství jest rázu více svůdného. Přijímání Bible za jediné pravidlo víry a života není spokojeno s jejími základními pravdami, na nichž Bůh obecenství, v němž by nás chtěl vzdělávati, učinil závislým, ale váže svědomí věřících na věci, v nichž jsme dle vůle Boží zodpovědni Pánu a ne lidem. Tento druh sektářství posunuje opět stranou základ, společný všem svatým, na němž jak otcové, tak dítky v Kristu stojí společně. Skutečný, ačkoli ne zúmyslný výsledek všeho jest duch, nalézající výraz ve slovech: Táhni pryč nepřistupuj ke mně neboť světější jsem nežli ty (Izaiáš 65, 5 ). Pan R. M. Henry z Belfastu, dřívější baptistický kazatel, pravil na smrtelném loži jednomu našemu starému příteli : Měj se dobře, drahý bratře! Kéž by Ti Bůh pomohl ve snaze držeti dvéře evangelia otevřené všem hříšníkům a dvéře církve všem svatým ! Bylo by dobře, abychom byli pamětlivi slov jiného upřímného bratra : Mám celého Krista ke svému spasení, celou Bibli pro duchovní vedení a poučení, celou církev Boží k obecenství a celou služebnost Ducha v ní naleznu; celý svět jest mou farností, abych vždy byl věrným a nestal se nikdy sektářem .

Následující slova milovaného bratra, jenž nyní jest již u Pána jsou hodna vzpomínky : Jsou mnohé věci ve sborech věřících, shromaždujících se ve smyslu Písma, které volají po nápravě a pokoření, ale my se těchto věcí nedržíme, aniž na ně poukazujeme jako na část vůle Boží. Vy pravíte, že jste nalezli pýchu, světskost, sobectví a mnoho jiných žalostných věcí mezi věřícími těchto sborů ? Dejme tomu, že tomu tak jest: Nebudu se pokoušet popírati to. Ale byly námi kdy tyto věci prohlášeny jako Bohu milé a učiněny podstatnou částí a základem ke shromaždování se ? To bývá z pravidla přehlíženo! Nebiblické obyčeje v různých sektách křesťanstva jsou životní a podstatnou částí jejich systémů, jsou hájeny, učeny a ospravedlňovány, a ti, kteří náleží k sektám těm, jsou proto podporovateli jejich zla. Církevní jejich zřízení zabrala místo Slova Božího a zastínila je. My se neoddělujeme od bratří v těchto denominacích, ale oddělujeme se od jejich nesprávných zásad a systémů, v nichž se upírá první místo i právo Pánu Ježíši v Jeho vlastním domě. - Mladý muž tázal se mne, jak se vede jistému sboru. Řekl jsem mu o tamějších žalostných nepokojích a docela i roztržkách.. A to nazýváte Božím pořádkem? , tázal se dále. Ó, nikoli, neboť ani Pavel nenazýval takový stav v Korintu Božím pořádkem, ale on vzdor tomu nikdy neradil, aby Korintští opustili svá prostá shromáždění kolem Pána. a přijali nějaký lidský výmysl k udržování alespoň zevnějšího zdánlivého pořádku.

Zpět k obsahu


Obyčejné námitky Náprava věcí - Úzká stezka

Připouštím, že jsou v našem církevním sdružení členové, kteří nikdy uspokojivě nevyznali, že jsou znovuzrozeni. Ale proč bych neměl zůstati nadále členem a nepokusiti se o nápravu? Ale Slovo Boží neschvaluje, aby věřící setrvávali v nebiblických postaveních, třeba by pohnutkou k tomu bylo: činiti dobře . Poněvadž sektářství jest Bohem odsouzeno, jak mají a mohou udržovati věřící to, co působí jemu nelibost?

Mnohým křesťanům předstírá pokušitel, že by mohli činiti více dobra v kruhu, v němž se právě pohybují, aby jim tak překážel jednati dle pravdy Boží. Vždyť mají přece zde tak mnohé příležitosti k činění dobra a kdyby se zřekli svého členství a nebiblických církevnických systémů, jejich vliv byl by zmenšen a jejich užitečnost zeslabena ! Jim platí Samuelova slova k Saulovi, jež by měla jimi vážně býti uvážena: Zdaliž libost takovou má Hospodin v zápalích a v obětech, jako když se poslušenství koná hlasu Hospodinova? Aj, poslouchati lépe jest, nežli obětovati, a ku poslušenství státi, nežli tuk skopců přinášeti (I. Sam. 15, 22 ). Věřící mají věrně Pánu sloužiti a výsledky práce své ponechati jemu. Zaměstnáním a jedinou touhou křesťanovou jest líbiti se Pánu ve všech věcech, za všech časů a za všech okolností, ať to stojí cokoli. Takovéto jednání je samo nejlepším zdarem. O Pánu samém jest napsáno: Nadarmo jsem pracoval, daremně a marně sílu svou jsem strávil. Ale však soud můj jestiť u Hospodina, a práce má u Boha. mého (Iz. 49, 4 ).

Mnohé, co nyní běžně platí mezi lidmi jako zdárná a výsledky se honosící služba, bude jednou před soudnou stolicí Kristovou nalezeno pouze dřevem, senem a strništěm (I.Kor. 3, 12 ). Pochvala, kterou Pán pronesl ke služebníku u Mat. 25, 23 nezní: To dobře, u všech oblíbený a mnohé výsledky mající služebníče, ale: To dobře, služebníče dobrý a věrný . Jdi tam, kde můžeš býti nejvíce užitečným. Připoj se tam, kde se ti nejvíce líbí. Takové pokyny bývají dávány mladým věřícím, a tito, slyšíce je od starších, posuzují je jako Slovo Boží. Tímto nebiblickým učením bývají mladí, vážní a horliví křesťané naplněni předsudkem proti pravdě, takže nejsou nikdy hotovi a schopni činiti vůli Boží. Chtěl bych s vámi míti obecenství, kdyby pan N. N. byl též mezi vámi. Pak byste ale nešel k Pánu, nýbrž k panu N. N. A kdyby tento šel s Mistrovým poselstvím do cizí země, vy byste se patrné zase vrátil k sektě, která jest nejvíce oblíbenou, nebo tam, kde byste byl nejlépe sycen, t. j. kde se nejkrásněji káže! Kdyby se všickni věřící v městečku, v němž sídlíte, shromaždovali jednoduše ke jménu Ježíše Krista, měl byste užitek ze všech duchovních obdarování v tomto shromáždění; jestliže ale neposlouchají Pána a zůstávají v sektářském postavení, má jejich neposlušnost býti příčinou toho, abyste zavrhoval Boží zásady? Jistě že nikoli. Kdyby pouze dva nebo tři věřící shromaždovali se dle novozákonních zásad v místě, kde bydlíme, naše místo má býti vždy mezi nimi. Zaslíbení zní: Kdekoli shromáždí se dva neb tři ve (ke) jménu mém, tuť jsem já uprostřed nich.

Cesta poslušnosti zůstane vždy úzkou. Poslušnost v minulém starozákonním období (době) obyčejně přinášela vezdejší-časná požehnání, avšak poslušnost víry přítomné doby novozákonní přináší více méně zkoušky a utrpení. Mnozí, kteří se radují z daru, o němž je řeč. v ep. Řím. 6, 23 , nejsou tak mnoho potěšeni darem, na nějž je poukázáno v ep. Filip. 1, 29 : Nebo vám jest to z milosti dáno pro Krista, abyste netoliko v Něho věřili, ale také pro Něj i trpěli . Ti, kdož se rozhodli následovat Pána Ježíše na cestě oddělení ode všeho nebiblického, ponesou vždy Jeho pohanění. 

Zpět k obsahu


Jednání dle pravdy Nezměnitelné zásady - Pán přijde

Budete-li chtíti vždy jednati dle pravdy Boží, můžete s jistotou očekávat odpor a protivenství. Každá možná překážka bude vám kladena v cestu světsky i nábožensky smýšlejícím lidem, abyste zdrženi byli od upřímného následování Krista. Budou vám poukazovati na malý počet těch, kteří se jednoduše shromaždují ke jménu Páně, na jejich slabé svědectví, na nedostatek nadaných učitelů a pohrdání se strany vysoce vzdělaných osob vysokého postavení. Často budete poučováni, že váš vliv bude poškozen a bude vám připomínáno, že vaše užitečnost bude zeslabena, že jsou to pouze vaše vlastní domněnky a osobní náhledy, jež zastáváte, že je to vaše tvrdošíjnost a smělost představovati a domýšleti se, že to víte lépe, nežli nadaní kazatelé. Bude vám přezdíváno darbystů, separatistů atd. Přátelé, od nichž očekáváte pomoc v provádění zásad Božích, budou vám klásti odpor. Budou na vás pohlížeti s podezřením a nedůvěrou; s kazatelen, řečnišť i tiskem bude lid upozorňován, aby byl před vámi na stráži, vystříhal a vyhýbal se vám. Jednajíce věrně a upřímně dle zjevené pravdy, budete nazýváni příčinou rozkolu a rozhořčení a mrzutostí v rodinách i sborech, kde stále byl klid a pokoj . Ale to není nic nového a cizího pod sluncem. Pravda Boží rozděluje. Pán Ježíš pravil: Přišel jsem zajisté, abych rozdělil člověka proti otci jeho, a dceru proti mateři její, a nevěstu proti švegruši její. A nepřátelé člověka domácí jeho (Mat. 10, 35-37 ). Cokoli vám Pán rozkáže, to čiňte bez ohledu na následky. Mnozí, kteří velice se těší a prodlévají u slova kdokoli u Jana 3, 16 (každý, kdož), nejsou již tak mnoho spokojeni slovem cokoli u Jana 2, 5 : Což by koli vám řekl, učiňte .

Jestliže nevyjdete k Pánu, jedině a cele k Pánu samému (Žid. 13, 13 ), pakliže se snad oddělujete pouze k vůli nadaným a učeným bratřím, nebo poněvadž jste přišli k obrácení jejich prostřednictvím, nebo za příčinou nedorozumění s některými v denominaci, již právě opouštíte, pak se tam zase brzy navrátíte. Stezka zavržení s Kristem jest obtížnou tělesné mysli, a když se najednou objeví obtíže v biblických shromážděních, tu obyčejně ti, kteří přišli k poznání pravdy jen skrze lidi a oddělují se jen k vůli lidem, nemají milosti ani trpělivosti vzdorovat obtížím těmto. Může se stát, že křesťané a křesťanské kroužky budou dělat chyby v provádění Božích zásad, ale zásady tyto vzdor tomu zůstanou nezměněny. Nebojte se obtíží ani následků. Nedovolte, aby myšlenka o vašem vlivu nebo užitečnosti byla vám překážkou v následování Pána. Buďte věrni a přenechte výsledky Jemu samému.

Jeden mlékař v jistém skotském městečku chtěl zaujmouti své místo mezi věřícími v Pána Ježíše Krista. Ze všech stran byl varován a činěn nátlak na něho, aby mu v tom bylo zabráněno. Bylo mu poukazováno hlavně na to, že jeho odběratelé přestanou kupovati mléko u něho, připojí-li se k onomu kroužku věřících. Tedy s pomocí Páně, pravil, prodám své krávy a začnu provozovati něco jiného. Statečný bojovník kříže!

Křesťané, kteří jsou připraveni k celému následování Pána a ochotni, je-li potřebí, ztratit vše zemské pro Něho, jsou velice hledaní v dnešní době, v níž se tolik slouží mamonu. S křesťany, kteří jsou podobni rybám v rosolu, bez hřbetní kosti, ďábel nikdy nemá mnoho obtíží a nesnází; takoví nejsou také mnoho platni ve službách Božích. Davidovi lidé řekli jednou v času velikého zmatku a převratu : Cožkoli by zvolil pán náš král, teď jsme služebníci tvoji (II.Samu. 15, 15 ). Zaujali-li jste správné církevní postavení, hleďte, aby váš duchovní stav byl též stále správným a Bůh vás upotřebí i požehná vám v nebeských věcech. Budiž vaší ustavičnou touhou Jemu se ve všem líbit. Vyjděme tedy k Němu ven ze stanů, pohanění Jeho nesouce (Žid. 13, 13 ). Zůstávejmež v Něm, abychom, když by se ukázal, smělé doufání měli a nebyli zahanbeni od Něho v příchodu Jeho (I. Jan. 2, 28 ). Náš oslavený Pán přijde ! Jeho vlastní, vzácná slova zní : Aj, přijdu rychle! (Zjev. 22, 7 ). Kéž bychom byli nalezeni věrnými, až On přijde ! Nebo ještě velmi, velmi maličko, a aj ten, kterýž přijíti má, přijde, a nebude meškati (Žid. 10, 37 ).

Zpět k obsahu

                                                        Konec

[CNW:Counter]